Článek
Znali jsme se od vysoké školy, a já měl pocit, že svou ženu znám jako své boty. Věděl jsem, jak si sladí kávu, jaký film ji rozpláče, jaký zvuk vydává, když se na mě zlobí. Byla pro mě čitelná kniha, kterou jsem miloval právě pro její uklidňující a předvídatelný děj. Až do jednoho deštivého víkendu na naší chalupě v Orlických horách.
Chalupa patřila jejím rodičům a my jsme tam jezdili každý druhý víkend. Byl to náš únik z města, místo, kde jsme pracovali na zahradě, chodili na houby a večer seděli u krbu. Tenhle víkend ale lilo jako z konve, a tak jsem se rozhodl, že konečně udělám pořádek v staré, vlhké kůlně, která sloužila jako skladiště pro všechno, co se za padesát let nikomu nechtělo vyhodit. Probíral jsem se starým nářadím, zrezivělými plechovkami a hromadami zetlelého dřeva. A tam, úplně vzadu, zastrčený za hromadou starých prken, jsem ho uviděl.
Byl to starý, ošoupaný kufr z hnědé kůže, s mosaznými přezkami a pevným zámkem. Nebyl to ten typ kufru, který by patřil tchánovi na jeho rybářské náčiní. Vypadal starožitně, ale zároveň osobně. Se zvědavostí jsem ho vytáhl na světlo. Byl těžký a evidentně zamčený. Donesl jsem ho do chalupy a s úsměvem ho položil před Janu, která si četla na gauči. „Hele, co jsem našel za poklad. Nevíš, co v tom je?“
Její reakce mě zarazila. Zbledla. Její úsměv zmizel a v očích se jí objevil záblesk paniky. „Ále, to je jen starý krám po babičce,“ řekla až příliš rychle. „Nejspíš v tom nic není, jen nějaké staré deky. Nech to být, vyhodíme to, až přestane pršet.“ To, jak rychle a vehementně se ho chtěla zbavit, ve mně probudilo podezření. Proč by chtěla vyhodit zamčený kufr po babičce, aniž by se podívala dovnitř? Něco tady nehrálo.
„No tak se aspoň podíváme, ne? Třeba je v tom poklad,“ vtipkoval jsem, ale ona se nesmála. „Prosím tě, Filipe, nech to být. Je to jen harampádí,“ řekla a její hlas byl najednou pevný a chladný. To mě definitivně přesvědčilo, že ten kufr skrývá nějaké tajemství. Odnesl jsem ho zpátky do kůlny, ale v hlavě mi to neustále hlodalo. Co v něm je tak strašného? Staré milostné dopisy? Důkazy o nějakém rodinném hříchu? Moje fantazie pracovala na plné obrátky.
Ten zamčený kufr se stal mou posedlostí. Celý další týden v Praze jsem na něj myslel. Pokusil jsem se na to téma s Janou ještě párkrát zavést řeč, ale vždycky mě odbyla. Bylo to poprvé za celé naše manželství, co jsem cítil, že přede mnou něco záměrně a aktivně skrývá. A ten pocit se mi nelíbil. Rozhodl jsem se, že to musím zjistit. Cítil jsem se provinile, že narušuji její soukromí, ale ta nejistota byla horší.
Následující víkend jsme jeli na chalupu znovu. V sobotu dopoledne odjela Jana na nákup do města. Věděl jsem, že mám asi dvě hodiny. S bušícím srdcem jsem šel do kůlny, vzal kufr a odnesl ho do dílny. Zkoušel jsem různé klíčky, ale žádný nepasoval. Nakonec jsem se na to vykašlal a vzal jsem páčidlo. S hlasitým křupnutím starý zámek povolil. Chvíli jsem jen stál a díval se na ten kufr. Měl jsem pocit, že otevírám Pandořinu skříňku.
Zhluboka jsem se nadechl a odklopil víko. To, co jsem uviděl, nebylo nic z mých divokých představ. Nebyly tam žádné dopisy, žádné šperky, žádné peníze. Bylo tam něco mnohem víc šokujícího. Na vrchu ležela stará, ošoupaná kožená bunda plná kovových cvočků. Pod ní byl pas. Ale ne na jméno Jana Novotná, rozená Dvořáková. Bylo tam jméno „Ina Křížová“ a fotka asi osmnáctileté holky s napůl vyholenou hlavou, vlasy obarvenými na fialovo a piercingem v obočí. Byla to moje Jana, ale zároveň to byl úplně cizí člověk.
Dál v kufru byly svazky starých černobílých fotografií. Jana, nebo spíš Ina, na nich byla se skupinou pankáčů v polorozpadlých domech, na undergroundových koncertech v Německu, s cigaretou v koutku úst a vzdorovitým pohledem. Na dně kufru ležel tlustý, v kůži vázaný deník. Otevřel jsem ho. Byl psaný směsicí češtiny a němčiny. Popisoval v něm život, o kterém jsem neměl ani tušení. Život na ulici, ve squatech v Berlíně, život plný hudby, drog, drobných krádeží a neustálého boje o přežití. Psala o tom, jak v sedmnácti utekla z domu od přísných rodičů, kteří pro ni plánovali život ekonomky, a jak se snažila najít svobodu.
Seděl jsem na podlaze dílny a četl jsem si o životě své ženy, o kterém jsem nevěděl absolutně nic. Ta tichá, milá, trochu usedlá Jana, která pekla ten nejlepší jablečný štrúdl, byla kdysi drsná punkerka, která spala na nádraží a živila se, jak se dalo. Byl jsem v naprostém šoku.
Když se vrátila z nákupu, našla mě sedět v obýváku na zemi, obklopeného obsahem toho kufru. Zastavila se ve dveřích a tašky s nákupem jí vypadly z rukou. V jejích očích byl strach a zoufalství. Mlčeli jsme. Pak se posadila naproti mně na podlahu a rozplakala se.
A pak mi to všechno řekla. O svém útěku, o letech v Berlíně, o tom, jak se po několika letech úplně vyčerpaná a zklamaná vrátila domů. Její rodiče ji přijali pod podmínkou, že na svou minulost navždy zapomene. Změnila si jméno, začala studovat, potkala mě a vytvořila si novou, „čistou“ identitu. Bála se, že kdybych znal její minulost, odsoudil bych ji a opustil. Ten kufr byl jediná věc, která jí z toho života zbyla. Schovala ho v kůlně a doufala, že ho nikdy nikdo nenajde.
Nepocítil jsem hněv. Cítil jsem jen obrovský úžas. Ta žena, o které jsem si myslel, že ji dokonale znám, měla v sobě hloubku a sílu, o jaké se mi ani nesnilo. Přežila věci, které by mě zlomily. Náš vztah se v ten den nezničil. Ale změnil se. Navždy. Přestal jsem ji vnímat jako tu klidnou, předvídatelnou Janičku. Začal jsem v ní vidět Inu. Silnou, komplikovanou ženu s neuvěřitelným příběhem. A já jsem si uvědomil, že jsem se do ní, do téhle nové, neznámé verze své ženy, zamiloval podruhé v životě.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
