Článek
Vedle mě seděla žena, odhadem padesátnice, a četla si knihu. Dala se se mnou do řeči.
Byla to Francouzka. A byla neuvěřitelně sečtělá a charismatická. Mluvili jsme o umění, o historii, o architektuře. Věděla toho tolik. Úplně mě okouzlila svým intelektem a šarmem. Bylo to naprosto platonické, čistě přátelské setkání dvou lidí, kteří sdílejí stejné zájmy.
Když se manželka konečně vynořila z obchodu, představil jsem jim. Chvíli jsme si povídali všichni tři. Pak jsem se té sympatické Francouzky zeptal, jestli si ji můžu vyfotit. „Vypadáte tak elegantně, přesně sem do téhle uličky patříte,“ řekl jsem jí. Polichoceně souhlasila. Udělal jsem jí krásný portrét, rozloučili jsme se a každý jsme šli svou cestou.
Večer v hotelu jsem manželce o tom setkání vyprávěl. „Potkal jsem úžasnou paní. Takovou inspirativní, inteligentní ženu bys měla poznat.“ Manželka jen přikyvovala, moc tomu nevěnovala pozornost.
Doma, o týden později, jsme si prohlíželi fotky z dovolené. Když jsem se dostal k tomu portrétu, hrdě jsem řekl: „A podívej, to je ona! Ta elegantní Francouzka, o které jsem ti vyprávěl.“
Podal jsem jí foťák. Manželka se podívala na displej. A v tu chvíli se jí z tváře vytratila veškerá barva. Rty se jí stáhly do úzké linky a oči se jí naplnily výrazem, který jsem neznal. Byla to směsice šoku, nenávisti a bolesti.
„Co je? Co se děje?“ zeptal jsem se zmateně. „Znáš ji?“
Otočila se na mě a v jejím hlase byl led. „Jestli ji znám? Ano, Petře, znám ji. Teda, z fotek. Tohle je Isabelle. Nová přítelkyně mého bývalého manžela. Ta, kvůli které opustil mě a naše děti.“
Zůstal jsem zírat s otevřenou pusou. To nemohla být pravda. Ze všech milionů turistů v Itálii jsem musel narazit zrovna na ni. Na tu ženu, která způsobila mé manželce tolik bolesti.
Najednou mi bylo trapně. Já, který jsem ji tu půl hodiny chválil, jak je elegantní a inspirativní. Já, který jsem byl okouzlen její osobností. Byl jsem okouzlen ženou, která zničila mé ženě život.
Manželka se rozplakala. Ne kvůli mně. Ale protože se jí vrátily všechny ty staré rány. Díky mně. Díky mé náhodné, nevinné konverzaci na lavičce v Sieně.
Chtěl jsem ji utěšit, ale nevěděl jsem jak. Každé mé slovo o tom, jak byla ta žena „milá“ a „chytrá“, teď znělo jako sůl v čerstvé ráně.
Ta dovolená byla nádherná. Ale bude navždy poznamenaná touhle neuvěřitelnou, krutou náhodou. Svět je někdy opravdu menší, než si myslíme. A já už vím, že i ten nejnevinnější rozhovor s cizím člověkem může nechtěně oživit démony minulosti, o kterých jsme si mysleli, že už dávno spí.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
