Článek
Buď se můžete zdvořile usmát a navrhnout jako alternativu třeba dovolenou v Černobylu, nebo můžete souhlasit v naivní naději, že to třeba nebude tak hrozné. Že najdete ten klid, který tak zoufale potřebujete. Já jsem udělala tu druhou chybu.
Náš vztah s Petrem už delší dobu skřípal. Potřebovali jsme si odpočinout nejen od práce, ale hlavně sami od sebe. Já jsem snila o tichu, o klidu, o čtení knížek. On snil o pivu, o smaženém sýru a o tom, že „vypne“. Mácháč se zdál být jako levný kompromis.
Už po příjezdu do kempu mi bylo jasné, že s tím klidem to nebude tak horké. Naše chatka páchla vlhkem a starým dřevem, a z vedlejšího pozemku se ozýval řev partičky opilých vodáků. Pláž byla přelidněná a voda v jezeře měla tu typickou, neprůhlednou nazelenalou barvu, která ve vás nebudí zrovna důvěru.
Ale já jsem se snažila být pozitivní. „To bude dobrý,“ opakovala jsem si jako mantru. A hned druhý den jsem se odhodlala a šla si zaplavat. Voda byla studená, ale říkala jsem si, že se aspoň otužím. To jsem ještě netušila, že se otužím rovnou k zánětu středního ucha.
Třetí den dovolené jsem se probudila s pocitem, jako by mi někdo do ucha vrazil pletací jehlici. Bolest byla ostrá, pulzující a nesnesitelná. Můj sen o klidném čtení knížky se změnil v zoufalé shánění ušních kapek a polykání léků proti bolesti.
A právě v tu chvíli se ukázalo, jak moc je náš vztah v troskách. Já jsem potřebovala péči a soucit. Ale Petr, frustrovaný tím, že naše „dovolená“ je v háji a on se nemůže bavit, byl jen podrážděný.
„To máš z toho, že lezeš do tý špinavý vody,“ řekl mi místo projevu účasti. „Proč ti musí být pořád něco? S tebou se nedá nikam jet, pořád máš nějaký problém!“
A to byla ta poslední kapka. Všechna ta frustrace a napětí, které se v nás hromadily poslední měsíce, najednou vytryskly na povrch. Pohádali jsme se. A nebyla to žádná malá hádka. Byl to ošklivý, hysterický, finální boj. Křičeli jsme na sebe uprostřed borového lesa, pár metrů od naší plesnivé chatky. Vyčetli jsme si všechno, co jsme mohli. A na konci té hádky jsme se rozešli.
On si sbalil svých pět švestek a odjel. A já jsem tam zůstala. Sama. S bolavým uchem, se zlomeným srdcem a s pocitem naprostého zoufalství. Musela jsem v té chatce hrůzy zůstat ještě jeden den, než pro mě mohla přijet kamarádka.
A ten poslední den byl jako z hororu. Všude byl písek. V posteli, v jídle, v oblečení. Ten jemný, všudypřítomný písek z pláže se pro mě stal symbolem mé zpackané dovolené. Symbolem té nepříjemné, drásavé bolesti, která se mi dostala úplně všude.
Když jsem se konečně vrátila domů, do své postele, do svého klidu, cítila jsem obrovskou úlevu. Dala jsem si horkou sprchu, abych ze sebe smyla ten písek a celý ten týden.
Chtěla jsem klid. A místo toho jsem prožila jeden z nejhorších týdnů svého života. Přivezla jsem si zánět středního ucha, hořký rozchod a písek na místech, kde bych ho nikdy nečekala. Ale když se na to podívám zpětně, možná mi ta katastrofální dovolená vlastně pomohla. Urychlila to, co se stejně muselo stát. Vyčistila vzduch. A i když to bylo bolestivé, tak vím, že ten zánět ucha se zahojí. Písek se vysype. A zlomené srdce? To se časem zahojí taky. Ale na dovolenou k Máchovu jezeru už nepojedu. Ani za milion.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
