Článek
A já jsem na to dojel, i když úplně jinak, než byste čekali.
Byli jsme s manželkou Janou na dovolené ve Španělsku. Krásný apartmán s výhledem na moře. A hned vedle nás, na sousedním balkoně, bydlel on. Miguel. Charismatický Španěl, umělec, který tam trávil léto. Potkávali jsme se u bazénu, zdravili jsme se na chodbě. A já jsem si všiml, že se na mě dívá tak nějak… jinak.
Začalo to nevinně. Úsměvy přes balkon. Lichotky u bazénu. „Máte skvělý styl,“ řekl mi jednou. „Líbí se mi vaše energie.“ Bylo to nečekané a, musím přiznat, docela příjemné. Jsem obyčejný chlapík od rodiny, na takovou pozornost nejsem zvyklý, už vůbec ne od jiného muže. Ale bral jsem to jako takovou jižanskou přátelskost.
Jedno odpoledne, když si Jana šla po obědě na chvíli lehnout, jsem seděl na našem balkoně a četl si. Objevil se Miguel. Dali jsme se do řeči. Smáli jsme se. Poprosil jsem ho, jestli by mě nevyfotil s tím krásným mořem v pozadí. Ochotně souhlasil. A pak řekl: „A teď jednu společnou, na památku!“
Než jsem stačil cokoliv namítnout, stál vedle mě, objal mě kolem ramen, vzal můj foťák a udělal nám selfie. Bylo to rychlé, kamarádské. Alespoň tak jsem si to chtěl vysvětlit. Fotku jsem si ani neprohlížel a na celý incident jsem okamžitě zapomněl. Až do posledního dne.
Balili jsme kufry. Jana si vzala náš digitální foťák, že promaže nepovedené fotky. Proklikávala fotky západu slunce, jídla… a najednou ztichla.
Zvedla oči od foťáku a podívala se na mě. Ten pohled byl plný zmatku a podezření. Bez jediného slova mi podala ten foťák.
A tam to bylo. Ta zapomenutá fotka. Já a Miguel. Usmíváme se od ucha k uchu, on mě drží kolem ramen a já vypadám… šťastně. A blízko. Příliš blízko.
„A tohle je co?“ zeptala se Jana pomalu.
„To? To nic není,“ začal jsem ze sebe soukat. „To je jen ten soused, vyfotili jsme se z legrace, než odjel.“
Znělo to tak hloupě.
„Z legrace?“ zopakovala a její hlas měl zvláštní podtón. Nebyl to jen vztek. Byl to i šok. „Vypadáte tam dost důvěrně. Zatímco já spím, ty se tady objímáš a fotíš se sousedem? Petře, je něco, co bys mi měl říct?“
A v tu chvíli mi to došlo. Ona si nemyslela, že ji podvádím s ženou. Ona si najednou nebyla jistá vůbec ničím. Kdo jsem já? Co se dělo za jejími zády? Celá naše dovolená, celé naše manželství bylo najednou zpochybněno jednou jedinou fotkou.
Snažil jsem se jí to vysvětlit. Že o nic nešlo. Že ten chlap byl prostě jen přátelský. Ale čím víc jsem mluvil, tím víc jsem se do toho zamotával. Jak vysvětlíte své ženě, že vás balil jiný muž a vám to vlastně lichotilo, ale nic to neznamenalo?
Zbytek balení a celá cesta domů proběhly v ledovém, napjatém tichu. Ale nebylo to ticho naštvané manželky, která chytila svého muže při flirtu. Bylo to ticho zmatené ženy, která se dívá na svého manžela a neví, koho před sebou vlastně má.
Trvalo mi měsíce, než se nám podařilo tu propast mezi námi zase překlenout. Musel jsem jí vysvětlovat, že nejsem gay, že jsem ji nepodvedl, a že jsem byl jen hlupák, který si neuvědomil, jak to celé může vypadat.
Ten lehký, nevinný flirt mě stál víc, než jsem si kdy dokázal představit. Nenarušil jen naši důvěru, ale na chvíli zpochybnil základy všeho, co jsme spolu měli. A to všechno kvůli jedné zapomenuté fotce.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
