Článek
Když jsem konečně vystoupila z letadla a ucítila na tváři teplý, slaný vzduch, měla jsem pocit, že jsem v nebi. Byla jsem na své první velké sólo cestě a cítila jsem se neohroženě a svobodně. První dva dny byly přesně takové, jaké jsem si je vysnila. Bloudila jsem gotickou čtvrtí, obdivovala Sagradu Famílii a večer seděla v malých barech a užívala si života.
Třetí den se můj sen změnil v noční můru. Bylo odpoledne a já jsem se ocitla na té nejslavnější a nejrušnější ulici v Barceloně, na La Rambla. Bylo tam moře lidí, hluk, pouliční umělci, chaos. Byla jsem tím naprosto pohlcená. Zastavila jsem se u jednoho ze stánků, abych si koupila vodu. Položila jsem svou malou plátěnou kabelku na pult, jen na vteřinu, abych z peněženky vytáhla drobné. V tu chvíli do mě z boku někdo lehce vrazil. „Sorry,“ zamumlal a rychle zmizel v davu. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Zaplatila jsem za vodu a chtěla jsem si kabelku znovu přehodit přes rameno. Ale kabelka tam nebyla.
První reakce byla zmatení. Prohledala jsem místo kolem sebe. Podívala jsem se na pult, na zem. Nic. A pak mi to došlo. Ten muž, to vrážení. Nebyla to náhoda. V jediné vteřině, v tom davu, mi ji někdo ukradl. Srdce se mi rozbušilo a do celého těla se mi vlila ledová vlna paniky.
Začala jsem horečnatě prohledávat kapsy. Mobil. Ten jsem naštěstí měla v kapse u bundy. Ale všechno ostatní… V té kabelce byla moje peněženka se vší hotovostí a platebními kartami. Můj občanský průkaz. A hlavně, můj cestovní pas. V tu chvíli jsem si uvědomila plný rozsah té katastrofy. Byla jsem v cizí zemi, tisíce kilometrů od domova, bez peněz a bez dokladů. Byla jsem nikdo. Neviditelný, bezcenný duch v davu.
Snažila jsem se někoho oslovit, požádat o pomoc. Ale lidé spěchali dál, každý ve svém vlastním světě. Moje lámaná angličtina a pár španělských slovíček nestačily na to, abych upoutala něčí pozornost. Cítila jsem se naprosto bezmocná. Sedla jsem si na schody u jedné z budov, zabořila hlavu do dlaní a rozplakala jsem se. Byly to slzy zoufalství a strachu. Město, které mi ještě před chvílí připadalo tak krásné a živé, se najednou zdálo nepřátelské a nebezpečné.
Seděla jsem tam asi deset minut, neschopná pohybu, když jsem ucítila jemný dotek na rameni. Zvedla jsem hlavu. Stála nade mnou starší, drobná žena s laskavýma, ustaranýma očima. Za ní stál starší muž, zřejmě její manžel. „Señorita, está bien?“ zeptala se mě jemně. „Jste v pořádku?“
Mezi vzlyky jsem se jí snažila vysvětlit, co se stalo. Mluvila jsem směsicí angličtiny, češtiny a posunků. Oni nerozuměli všemu, ale pochopili to hlavní. To zoufalství v mých očích bylo mezinárodní.
Místo toho, aby odešli, udělali něco, co mi vyrazilo dech. Ten starší muž, který se představil jako Manuel, mi podal ruku a pomohl mi vstát. Jeho žena, Elena, mě objala kolem ramen. „Tranquila, tranquila,“ šeptala. „Klid, holčičko.“ Zavedli mě do malé, úzké uličky hned vedle La Rambla, kde měli malý, starý obchůdek s potravinami. Posadili mě na židli v zadní části obchodu, přinesli mi sklenici vody a nechali mě, abych se uklidnila.
Když můj pláč ustal, začal záchranný proces. Byli jako dokonale sehraný tým. Elena mi pomocí svého telefonu pomohla najít číslo na mou banku v Česku, abych si mohla zablokovat karty. Ten telefonát byl dlouhý a komplikovaný, ale ona trpělivě čekala a občas mi pomohla s nějakým španělským slovíčkem.
Mezitím Manuel hledal na internetu adresu a telefon na českou ambasádu v Madridu a konzulát v Barceloně. Zjistil, že musím nejdřív na policii nahlásit krádež. A pak udělal něco neuvěřitelného. Otočil na dveřích svého obchůdku ceduli „Zavřeno“ a řekl: „Pojďte, doprovodím vás na policii. Sám byste se tam ztratila a oni nemluví moc anglicky.“
Strávil se mnou celé odpoledne. Na policii se se mnou hádal s líným úředníkem, překládal mé výpovědi a zařídil, abych dostala ten potřebný protokol. Když jsme se vrátili, Elena už na mě čekala s čerstvě připravenou bagetou se sýrem a šunkou. Bylo to to nejlepší jídlo, jaké jsem kdy jedla.
Nechtěli si za nic vzít peníze. Když jsem jim říkala, že nemám jak se jim odvděčit, Elena mě jen pohladila po tváři. „Dneska pomůžeme my tobě, zítra pomůžeš ty někomu jinému. Tak to na světě chodí,“ řekla mi. Dokonce mi dali padesát eur ze své vlastní kasy, abych měla na taxi na konzulát a na jídlo.
Druhý den jsem díky nim úspěšně vyřídila náhradní cestovní doklad. Zbytek mé dovolené byl samozřejmě zničený, ale už jsem se necítila sama a ztracená. Ta strašná zkušenost se proměnila v něco jiného. V poznání, že i v tom největším davu, v tom nejcizejším městě, existují dobří a laskaví lidé.
Když jsem odjížděla, zašla jsem se s nimi rozloučit. Přinesla jsem jim alespoň malou čokoládu. Objali jsme se jako staří přátelé. Nikdy je už asi neuvidím. Ale na jejich tváře, na jejich nezištnou pomoc a lidskost, nikdy v životě nezapomenu. Ztratila jsem kabelku, peníze i doklady. Ale našla jsem něco mnohem cennějšího. Našla jsem víru v dobro. A to je ten nejlepší suvenýr, jaký jsem si ze Španělska mohla přivézt.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
