Článek
Je mi jednatřicet a Evě třicet. Plánovali jsme svatbu, měli jsme všechno zařízené od prstýnků po sál v místním kulturáku. Byl jsem šťastný. Pak mi ale její sestra Lucie omylem poslala screenshot konverzace, která tam nikdy neměla být. Zprávy, kde si s Evou psaly o jejím „posledním úletu“ na rozlučce. Prý si musela ještě naposledy užít, než se usadí. V tu chvíli se mi zastavilo srdce.
Okamžitě jsem se sbalil a odjel do hotelu. Telefon mi začal hořet. Volala Eva, její kamarádky, její rodina. Všem jsem to típnul. Odepsal jsem jen Lucii, poslal jsem jí ten screenshot zpátky beze slova. Najednou bylo ticho.
Zavolal jsem svému nejlepšímu kamarádovi a společníkovi z firmy, všechno jsem mu řekl. Byl skvělý, řekl mi, ať si vezmu volno, jak dlouho budu potřebovat, a klidně odjedu někam na dovolenou. Ten nápad se mi zalíbil. Zůstanu pár dní v hotelu a pak asi vyrazíme někam do zahraničí, vyčistit si hlavu.
Později večer jsem Evě konečně zvedl telefon. V hlase měla hysterický pláč, škemrala, ať se vrátím, že prý jsem to celé špatně pochopil, že mě miluje. Prý jsem viděl jen malou část konverzace a dělám unáhlené závěry. V pozadí jsem slyšel její sestru. Řekl jsem jí, ať mi to teda vysvětlí. Když začala zase mlít o nedorozumění, řekl jsem jí, ať mi zavolá za deset minut a mezitím si zkontroluje Messenger. Poslal jsem jí celou konverzaci, všechny ty nechutné detaily.
Nezvládla ani dvě minuty. Volala zpátky, úplně na dně, omlouvala se, brečela, že radši umře, než aby mě ztratila. Prý ji do toho „donutily“ kamarádky a sestra, aby si naposledy užila svobody. Čím víc jsem mlčel a odpovídal jen chladně „aha“, „no jo“, „dobře“, tím víc brečela. Začala mi nabízet, že můžu spát s jinýma, abychom si byli kvit, že všem řekne, co udělala, jen abych ji vzal zpátky. Řekl jsem jí, že nic takového nepotřebuju, protože od chvíle, co jsem se do ní zamiloval, byla pro mě jediná na světě.
Nakonec jsem jí řekl, že pokud se přizná svým rodičům, budu o tom přemýšlet. A zavěsil jsem.
Asi za půl hodiny mi volal její otec. Omlouval se, říkal, že takhle dceru nevychoval a že chápe, když už ji nebudu chtít nikdy vidět, ale že pro něj budu vždycky jako syn. Pak mu telefon vytrhla její matka a začala mě přesvědčovat, že Eva udělala chybu, které lituje, a že se přes to můžeme přenést. Zdvořile jsem je odmítl.
Eva volala znova. Prý se přiznala. Zase žadonila, ať se vrátím, že zaplatí párovou terapii, cokoliv. Po chvíli mlčení jsem jí řekl, ať nepláče, že se přece nemusí omlouvat, protože svobodné holky (jako ona teď je) si můžou dělat, co chtějí. A popřál jsem jí, ať si najde toho pravého. To ji úplně složilo. Telefon převzala její sestra a začala na mě, že jsem slíbil, že ji vezmu zpátky, když se přizná. Řekl jsem jí, že jsem řekl, že o tom budu přemýšlet. A že jsem si to rozmyslel. Že jsem vlastně unikl kulce a přeju jim oběma jen to nejlepší. Na to mi řekla, že se Eva kvůli tomuhle zabije, že bude mít deprese a vezme si život. Jediné, co jsem jí na to řekl, bylo: „Tak to je dobře, že jsi u ní, aspoň se o ni můžeš postarat a dohlédnout, aby si nic neudělala. Možná ji vezmi k doktorovi.“ A zavěsil jsem.
Od té doby mi neustále pípá telefon, zprávy od společných přátel, od ní, od její sestry. Všichni se omlouvají a prosí, ať se vrátím. Neodpovídám. Upřímně, cítím se o dost líp. Můžu jít dál. Příští týden jedu na tu dovolenou. Možná se ozvu za měsíc, za pár týdnů, nevím. Ale teď se cítím volný.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
