Článek
Já jsem to bral jako krásný start naší společné budoucnosti. Netušil jsem, že pro ni to byl spíš luxusní večírek na rozloučenou, který jsem měl velkoryse sponzorovat.
Adéla byla vždycky tak trochu princezna. Zvyklá na komfort, na to, že se věci dějí podle ní. Zamiloval jsem se do její energie, do jejího smíchu, do způsobu, jakým dokázala rozzářit každou místnost. Před svatbou jsme spolu byli dva roky a já byl přesvědčený, že je to žena mého života. Vydělával jsem podstatně víc než ona, a tak nějak automaticky vyplynulo, že většinu našich společných nákladů, včetně téhle opulentní svatební cesty, platím já. Nevadilo mi to. Pro ženu, kterou milujete, uděláte cokoliv.
Leželi jsme na terase našeho bungalovu, pod námi šuměl tyrkysový oceán, v ruce jsme drželi drinky s deštníčkem. Bylo to jako vystřižené z katalogu na dokonalý život. Adéla byla šťastná, neustále si všechno fotila a posílala snímky kamarádkám. „Podívej, jak se máme, to je ráj,“ říkala. A já, jako blázen, jsem se vznášel na obláčku štěstí a myslel si, že ten ráj je náš společný.
Ten večer, asi třetí den pobytu, Adéla usnula vyčerpaná po celodenním výletu. Nechala otevřený notebook na stolku. Chtěl jsem ho jen zaklapnout, abych ji nerušil světlem z obrazovky, ale můj pohled padl na otevřené okno Messengeru. Byla to konverzace s její nejlepší kamarádkou, Bárou. Nechtěl jsem šmírovat, opravdu ne. Ale poslední zpráva mě doslova paralyzovala. Psala ji Bára: „Tak co, už jsi mu to řekla? Nebo si ho ještě necháváš jako sponzora?“
Srdce mi bušilo až v krku. Cítil jsem, jak mi do tváří stoupá horkost. Posunul jsem konverzaci o kousek výš, abych pochopil kontext. A tam to bylo, černé na bílém. Adélin text, odeslaný jen pár hodin předtím: „Ještě ne, počkám po dovolené. Musím si to tady ještě užít, když už to celé platí. Je to naivní blbec, ale aspoň si odvezu hezké fotky a vzpomínky, než podám žádost o rozvod. Už se těším, až budu volná a začnu si pořádně užívat. Tenhle výlet je taková pěkná tečka a odstupné.“
V tu chvíli jsem měl pocit, že se topím. Vzduch zhoustl a já nemohl dýchat. Ten muž, ten naivní blbec, jsem byl já. Celá ta pohádka, celá ta láska, byla jen dokonale zahrané divadlo. Chtělo se mi zařvat, vzbudit ji a hodit ten notebook do oceánu. Chtěl jsem vidět její tvář, až by se její lež provalila. Ale pak se ve mně něco zlomilo. Místo vzteku přišel chladný, ocelový klid. Jestli chtěla hru, bude ji mít. Ale podle mých pravidel. Tohle nebude jen nejdražší dovolená jejího života. Bude to dovolená, na kterou do konce života nezapomene.
Druhý den jsem se probudil jako ten nejlepší manžel na světě. Přinesl jsem jí snídani do postele, zařídil soukromou lekci jógy na pláži a na večer jsem rezervoval stůl v nejdražší restauraci v resortu s ochutnávkovým menu o dvanácti chodech. Adéla zářila. „Jsi tak pozorný, miláčku,“ opakovala a líbala mě. Usmíval jsem se a v duchu si odškrtával položky na pomyslném účtu.
Před odletem na Bali mi dala přístup ke svému internetovému bankovnictví. „Pro jistotu, kdyby se ti něco stalo s kartou,“ řekla tehdy s nevinným úsměvem. Teď jsem pochopil, že to byla jen součást jejího plánu, jak mě nechat všechno zaplatit z našeho „společného“ rozpočtu, kam jsem přispíval hlavně já. Dobře. Přihlásil jsem se do jejího bankovnictví a zjistil, že tam má slušné úspory, o kterých jsem neměl ani tušení. Perfektní.
„Adélko, co bys řekla soukromému výletu lodí na opuštěný ostrov s vlastním kuchařem?“ navrhl jsem další den. Oči se jí rozzářily. Výlet stál majlant. Platil jsem. „A co ta vyhlášená masáž pro dva v lázních na útesu, s výhledem na západ slunce?“ Platil jsem. „Miláčku, v tom butiku mají nádherné hedvábné šaty, nevadilo by ti…?“ Nevadilo. Platil jsem. Každou transakci jsem prováděl z jejího účtu. Každý den jsem jí kupoval drahé dárky, platil za zážitky a tvářil se jako největší grand. Ona si myslela, že utrácím naše společné peníze, a spokojeně si užívala luxusu.
Poslední večer, při večeři se šampaňským a humrem, jsem pozvedl sklenku. „Na naši budoucnost,“ řekl jsem a podíval se jí hluboko do očí. Přikývla a usmála se tím svým falešným úsměvem. „Na naši budoucnost,“ zopakovala.
Po návratu domů, přesně jak psala, přišla ta chvíle. S pečlivě nacvičeným smutkem a slzami v očích mi oznámila, že to mezi námi neklape, že si na dovolené uvědomila, že chceme každý něco jiného. Poslouchal jsem její naučený monolog a pak jsem s klidem řekl: „Já vím, Adélo. Četl jsem si tvoji konverzaci s Bárou. Ale musím ti poděkovat za naprosto fantastickou svatební cestu. Opravdu stála za každou korunu.“
Její zmatený výraz se rychle změnil v paniku, když jsem před ni položil vytištěný výpis z jejího bankovního účtu se všemi platbami z Bali. Ten pohled, když jí došlo, že si tu „nejdražší dovolenou jejího života“ zaplatila do posledního centu sama ze svých tajných úspor, byl tou nejlepší tečkou za naším krátkým a velmi drahým manželstvím.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
