Článek
Večer jsem se vracela do své malé garsonky, kde na mě čekalo jen ticho. A tak jsem zkusila seznamku.
Jmenoval se Tomáš. Jeho profil byl dokonalý. Fotky z hor, úsměv, který sliboval dobrodružství, a v popisku stálo: „Hledám parťačku do života, nejen na víkend.“ Naše první zprávy byly plné smíchu a porozumění. Po týdnu psaní mi navrhl první rande.
Říkal mi „sluníčko“. „Ahoj, sluníčko, jaký jsi měla den?“ psal mi. A já, která jsem byla zvyklá jen na formální „Dobrý den, vaši jízdenku prosím“, jsem tála. Zval mě na burger do vyhlášeného podniku. Byla jsem tak nervózní, že se mi třásly ruce. Koupila jsem si na tu schůzku novou bílou halenku a samozřejmě, hned při prvním soustu mi na ni ukápla trocha barbecue omáčky. Zrudla jsem až za ušima. On se jen zasmál, vzal ubrousek a s větou „Aspoň vidím, že ti chutná“ se mi tu skvrnu pokusil opatrně očistit. Byl okouzlující. Všechno se zdálo ideální.
Příště chtěl jít do kina. Já, osmělená z minula a plná letní nálady, jsem mu napsala: „A co kdybychom šli radši na koupák? Je krásně.“ Chvíli váhal, ale pak souhlasil. Ten den u vody byl jako z romantického filmu. A večer… večer jsme skončili u mě. V té mé malé garsonce, která najednou nebyla tak prázdná. Bylo to vášnivé, uspěchané a v tom zmatku a touze jsme nepoužili kondom. Byla to moje chyba, ale v tu chvíli jsem věřila, že jemu na mně záleží.
Druhý den ráno byl pryč. Nechal mi na stole jen lísteček: „Bylo to skvělý. Ozvu se.“
Neozval se.
Čekala jsem den. Dva. Nic. Po třech dnech jsem mu napsala první zprávu přes tu seznamovací aplikaci. „Ahoj, všechno v pořádku?“ Zpráva byla přečtená, ale bez odpovědi. Začala jsem se bát. Neměla jsem na něj ani telefonní číslo. Co když se mu něco stalo? Měl nehodu? Je v nemocnici? Ta nejistota byla strašná. Napsala jsem mu podruhé. A pak potřetí. Nic.
A pak, asi po týdnu ticha, jsem si všimla, že si na svém profilu změnil fotku. Byla to nová fotka. Z hor, kam jel očividně po našem rande. V tu chvíli mi to došlo. Nestalo se mu nic. Jen mě využil a odhodil. „Parťačka do života“ byla jen fráze. Byla jsem jen další zářez na jeho seznamu. Ta bolest a ponížení byly horší než cokoliv, co jsem kdy zažila.
A asi o měsíc později přišla ta nejhorší rána. Zpoždění. Ale ne na trati. V mém těle. Test ukázal dvě čárky.
Seděla jsem na podlaze ve své koupelně, v ruce držela ten malý plastový proužek a svět se mi hroutil. Byla jsem sama. Těhotná. Se vzpomínkou na muže, který mi říkal sluníčko a pak beze slova zmizel.
Ale jak tam tak sedím, uprostřed trosek mého naivního snu, něco se ve mně změnilo. Pláč ustal. Podívala jsem se na své ruce. Na ruce, které každý den kontrolují stovky jízdenek, které pomáhají starým lidem do vlaku, které mají zodpovědnost. Nejsem žádná chudinka. Jsem Martina. Jsem průvodčí. A jestli dokážu zvládnout zpožděný rychlík plný naštvaných lidí, zvládnu i tohle.
Tenhle malý život, který ve mně roste, za nic nemůže. Nebude mít jeho jméno, ani jeho povahu. Bude mít moje. A bude se jmenovat Martínek. Po mně. Po mámě, která ho nikdy neopustí. Protože na rozdíl od jeho otce já vím, co je to zodpovědnost. A vím, že i když život někdy vykolejí z trati, vždycky se dá najít cesta, jak pokračovat dál.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
