Článek
S Petrem jsme spolu byli pěkných pár let. Nebylo to vždycky jako z červené knihovny, ale kdo to tak má, že jo? Chodili jsme spolu, smáli se, plánovali… vlastně taková ta klasika. Žádné velké italské hádky na veřejnosti, žádné scény. Ale i tak, někde hluboko uvnitř, mi hlodal takový červíček pochybností. Občas se choval tak nějak… chladně. Jako by ho moje přítomnost obtěžovala, i když jsem nic neudělala. Znáte ten pocit, kdy vám někdo nedává najevo, že si vás váží? Tak přesně to jsem občas cítila. Snažila jsem se to přehlížet, říkala si, že má třeba jen špatný den, nebo že jsem já ta přecitlivělá.
Jenže pak přišel den, který všechno změnil. Ani si už přesně nepamatuju, o čem ta hádka původně byla, nějaká prkotina, jako obvykle. Ale ta slova, která z něj tehdy vypadla, ta si budu pamatovat navždy. Vmetl mi do tváře: „Víš co? Jsi mi úplně ukradená. Kdybys zítra umřela, ani bych ti nešel na pohřeb.“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Jako by mi někdo vrazil nůž do srdce a ještě s ním několikrát otočil. Stála jsem tam, neschopná slova, v krku knedlík a v očích slzy, které jsem se snažila ze všech sil zadržet. Neřekla jsem nic. Vůbec nic. Co taky na tohle říct?
Od té chvíle jsem s ním už nikdy nepromluvila. Prostě jsem ho vymazala ze svého života. Jako když smažete nepotřebný soubor z počítače. Definitivně. On se od té doby několikrát pokoušel se mnou spojit. Volal, psal zprávy, dokonce se objevil u mě před domem. Ale já jsem byla neoblomná. Chtěla jsem, aby ta jeho ohavná slova byla skutečně ta poslední, která od něj kdy uslyším. Někteří lidé si prostě nezaslouží druhou šanci. A on je jedním z nich. Ten ubožák.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
