Článek
„Tady to znám jako svý boty,“ prohlašoval, když jsme stoupali do kopce. „Tady jsem byl s klukama na čundru ještě za totáče.“
Asi v polovině naší trasy jsme si dali pauzu na svačinu na malém rozcestí. Tchán dojedl svůj řízek, oprášil si ruce a řekl: „Já si jen odskočím tady za ten smrk. Hned jsem zpátky, nikam nechoďte.“
A odešel.
Čekali jsme pět minut. Pak deset. Po dvaceti minutách jsme na něj s manželkou začali volat. „Tati! Jardo!“ ozývalo se lesem. Odpovědí nám bylo jen ticho a šumění stromů. Naše klidné odpoledne se začalo měnit v nervózní drama.
Zkusili jsme mu volat na mobil. Samozřejmě, že v hlubokém šumavském lese nebyl signál. Vydali jsme se ho hledat směrem, kterým odešel. Ale les byl všude stejný. Stromy, kapradí, ticho. Začínala nás přepadat panika. Co když upadl? Co když dostal infarkt? V hlavě mi běžely ty nejhorší scénáře.
Po dvou hodinách zoufalého a bezvýsledného hledání jsme to vzdali. Bylo jasné, že tohle sami nezvládneme. Seběhli jsme z kopce do nejbližší vesnice, abychom našli signál a zavolali pomoc. S bušícím srdcem jsem vytáčel číslo na Horskou službu a s pocitem naprostého selhání jsem operátorovi popisoval, jak jsme ztratili v lese pětasedmdesátiletého dědečka.
Zatímco jsme čekali na příjezd záchranářů, manželka najednou zbledla. „Počkej,“ řekla. „Víš, jak táta celou cestu mluvil o tom penzionu U Vlka? Že tam dělají ty nejlepší borůvkové knedlíky na světě?“
Penzion byl na druhém konci vesnice. Byla to malá naděje, ale byla to jediná naděje, kterou jsme měli. Rozběhli jsme se tam.
Doběhli jsme k té roubené chalupě a nahlédli jsme oknem do výčepu. A tam, u stolu v rohu, seděl můj tchán Jaroslav. Před sebou měl půllitr piva, talíř s obrovskými borůvkovými knedlíky politými tvarohem a máslem, a vesele se bavil s paní hostinskou a servírkou. Vypadal naprosto spokojeně. Ani trochu jako ztracený, ohrožený senior.
Vlétli jsme dovnitř. „Tati!“ vykřikla manželka. „Proboha, my jsme se o tebe tak báli! Volali jsme horskou službu!“
Tchán na nás překvapeně zamrkal. „Ale proč takový povyk?“ řekl s naprostým klidem. „Vždyť jsem se neztratil. Jen jsem si to střihnul zkratkou přes ten kopec a dostal jsem strašnou chuť na ty jejich knedlíky. Říkal jsem si, že mě tu přece dřív nebo později najdete. Dáte si taky? Jsou opravdu vynikající.“
Stál jsem tam, zpocený, unavený, se srdcem v krku, a díval jsem se na toho spokojeného muže. Ten druhý telefonát – ten na Horskou službu, kde jsem odvolával pátrací akci, protože „ztracený“ se našel v hospodě u knedlíků – byl ten nejvíc trapný telefonát mého života.
Cestou zpátky k autu už tchán nemluvil. Ale já vím proč. Měl plné břicho knedlíků a usmíval se. A my s manželkou jsme pochopili, že náš tchán se v lese nikdy neztratí. Vždycky najde tu nejkratší cestu do nejbližší hospody. A my už víme, kde ho příště hledat jako první.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
