Článek
Jsem nejstarší ze čtyř dětí a když jsme vyrůstali, měli jsme úžasnou albínskou činčilu jménem Dusty. Byl to ten nejsladší mazlíček, jakého si dítě může přát. Nikdy nikoho nekousnul, miloval mazlení a pobíhání po posteli, kde si „hrabal“ tunely v povlečení. Měl takovou tu obrovskou klec v pokoji pro hosty, který sousedil s mým pokojem, a pokaždé, když někdo prošel kolem jeho klece, přiběhl k dvířkům a doufal, že ho vezmeme ven. Když jste otevřeli dvířka, prostě vám skočil rovnou do ruky… no prostě, skvělý mazlíček.
Asi tři dny poté, co jsem v osmnácti dostala řidičák, jsem si všimla, že Dustymu trochu slzí jedno očičko, což jsem u něj nikdy předtím neviděla. Cítila jsem se jako úplně nový dospělák s tím čerstvým řidičákem v kapse, a tak jsem se rozhodla, že to vezmu na sebe a vezmu ho k veterináři, abych zjistila, co se děje. Tak jsem ho dala do papírové nákupní tašky z Tesca s jeho oblíbenou dečkou, udělala jsem pár dírek na vzduch, sešila to sešívačkou a připoutala ho na sedadlo spolujezdce v naší rodinné dodávce. Asi za půl hodiny jsem seděla v čekárně u veterináře, držela Dustyho a cítila se jako nejvíc zodpovědný dospělák na světě. Veterinářka byla specialistka na exotická zvířata, podívala se na něj a pak se zeptala, jestli může udělat rentgen. Tak ho trochu uspala, udělala rentgen, vrátila mi ho a odešla z ordinace. Cítila jsem se neuvěřitelně dospěle a zodpovědně, jak jsem tam seděla a hladila ho, dokud se zase neprobudil.
Pak se veterinářka vrátila a sedla si vedle mě na tu malou lavičku v ordinaci a začala ho hladit v mém klíně. Říkala mi, jak je úžasný a jaké mám štěstí, že mám tak skvělého malého mazlíčka, ptala se mě na moje nejoblíbenější vzpomínky s ním, a tak podobně. Tak jsme si povídaly a nakonec jsem se jí zeptala něco jako, dobře, tak kolik stojí kapky do očí pro činčily, protože už musím jít. Ona se jemně usmála a řekla něco ve smyslu, kéž by tohle mohly spravit kapky do očí. Objala mě a začala vysvětlovat. Dusty nebyl zodpovědně odchovaný a měl nějakou vnitřní deformaci týkající se kořenů zubů, které tlačily na jeho oči a mozek. To by nakonec způsobilo jeho předčasnou smrt.
Nemohla jsem tomu uvěřit.
Pamatuju si, jak jsem začala brečet a dala Dustyho zpátky do té jeho papírové tašky s dečkou a zeptala se, jestli má veterinářka sešívačku, kterou bych mohla použít, abych to zase zavřela. Zaplatila jsem na recepci v hotovosti z peněz, co jsem si vydělala hlídáním dětí, a nasedla do auta, celou cestu domů jsem probrečela.
Když jsem přijela domů, seděla jsem chvíli v autě v garáži a snažila se sebrat, zatímco Dusty si žvýkal tu svou tašku. Když se na to dívám zpětně, nejsem si úplně jistá proč, ale v tom autě jsem se rozhodla, že rodině tu zprávu neřeknu. Veterinářka řekla, že Dusty navzdory tomu slzícímu oku netrpí bolestí a nebudeme ho muset nechat utratit. Nevěděla přesně, kolik času mu zbývá, ale odhadovala tak rok. Asi jsem si říkala, že nechci, aby moje rodina byla smutná pokaždé, když si s ním budou hrát nebo půjdou kolem jeho klece s vědomím, že jeho čas je omezený. Chtěla jsem, aby zbytek jeho malého života byl normální. Nakonec jsem ho vzala zpátky do domu a dala ho do klece. Později ten den jsem zašla do Pet Center a koupila kapky do očí pro hlodavce jako zástěrku a večer jsem „hrdě“ oznámila rodině, jak jsem vzala Dustyho k veterináři zkontrolovat mu oko a lhala jsem, že mi doktorka dala kapky a řekla mi, že podráždění očí je u činčil běžné.
Dusty po tomhle žil ještě další tři roky, o dva roky déle, než veterinářka očekávala. Zemřel těsně před svými desátými narozeninami. To ráno, když zemřel, jsem tátovi řekla, co se tehdy u veterináře skutečně stalo. Řekl mi, že jsem byla mnohem víc dospělá, než jsem si myslela.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
