Článek
Když přede mnou zastavil v tom nablýskaném oranžovém veteránu, starém japonském sporťáku, a s úsměvem od ucha k uchu mi řekl: „Tak co na něj říkáš?“, myslela jsem, že se mi to jen zdá. Že je to nějaký hloupý vtip, že si ho půjčil na víkend. Ale pak mi ukázal doklady a já pochopila. Pochopila jsem, že roky našeho odříkání, plánování a snění o vlastním domě se zahradou pro děti, právě shořely v motoru tohohle… kusu plechu.
Vůbec nechápal můj vztek a slzy. „Vždyť je to investice!“ opakoval pořád dokola. „Tohle je Datsun 240z, legenda! Jeho cena jen poroste. Za pár let ho prodáme s obrovským ziskem!“ Ale já neslyšela nic o investici. Slyšela jsem jen to, že jeho sen byl pro něj důležitější než ten náš. Že jeho touha po hračce pro velké kluky převážila nad naší společnou budoucností.
Šetřili jsme každou korunu. Já si odpírala nové oblečení, dovolené u moře, hlídala jsem každou položku na účtu z obchodu. On dělal to samé, nebo jsem si to alespoň myslela. Teď vím, že zatímco já jsem v hlavě malovala dětský pokojíček v našem budoucím domě, on si na internetu prohlížel inzeráty na auta. Cítím se podvedená a zrazená.
Nejhorší na tom je, že on si myslí, že přeháním. Že jsem hysterická a nedokážu ocenit jeho „vášeň“. Říká, že peníze zase vyděláme, že dům můžeme koupit později. Ale já už mu nevěřím. Jak mu mám věřit, že se to nestane znovu? Že si příště nekoupí třeba loď nebo letadlo?
Zavřela jsem se v ložnici a odmítám s ním mluvit. On sedí v garáži a leští chrom na svém novém miláčkovi. Jsme dva cizinci pod jednou střechou, odděleni propastí, kterou mezi nás zaparkoval. Nevím, jestli mu dokážu odpustit. Nevím, jestli chci.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
