Článek
S Terezou jsme spolu dva roky. Dva roky absolutní pohody, smíchu, společných plánů. Měl jsem pocit, že jsem konečně našel ženskou, se kterou chci strávit zbytek života. Byla chytrá, vtipná, krásná… prostě dokonalá. A já jí věřil. Bezmezně. Až do minulého úterý.
Tereza byla ve sprše a nechala mobil na nočním stolku. Přišla jí zpráva. Normálně bych se nikdy nepodíval, respektuju soukromí. Ale jméno, které se na displeji rozsvítilo, mi nedalo spát. Martin. Její bývalý. Ten, o kterém mi vyprávěla, že to byla velká, dramatická láska, která špatně skončila. Ten, o kterém tvrdila, že už je dávno minulostí. Zvědavost byla silnější než já. Odemkl jsem telefon (její heslo bylo datum našeho seznámení, ironie, co?) a otevřel tu konverzaci.
„Tak zítra v pět v té naší kavárně v Karlíně? Těším se!“ psal on. „Jasně, platí! Taky se těším, už se potřebuju vypovídat :)“ odpověděla ona. Srdce mi spadlo až do kalhot. Projížděl jsem historii a zjistil jsem, že to nebylo poprvé. Scházeli se takhle na „kafe“ pravidelně, minimálně jednou za měsíc. A mně o tom nikdy neřekla ani slovo.
Když vylezla ze sprchy, čekal jsem na ni s telefonem v ruce. Nejdřív nechápala, pak zbledla. A začala se bránit. „Proboha, Jakube, to je jenom kafe! Jsme jenom kamarádi, nic to neznamená! Neřekla jsem ti to, protože jsem věděla, že budeš žárlit a dělat scény!“
A já teď nevím, co si mám myslet. Chci jí věřit, opravdu chci. Ale proč mi o tom neřekla? Proč to tajila, když o „nic nejde“? Proč se schází s chlapem, o kterém sama řekla, že to byla její životní láska? V hlavě mi běží tisíc scénářů. Co když na něj pořád myslí? Co když porovnává náš vztah s tím jejich? Co když je to víc než jen kamarádství?
Najednou vidím její chování v úplně jiném světle. Ty večery, kdy byla „unavená z práce“. Ty telefonáty, u kterých odcházela do druhé místnosti. Bylo to opravdu kvůli práci a kamarádkám? Nebo kvůli němu?
Cítím se zrazený a podvedený, i když mi přísahá, že se nic nestalo. Ale ta důvěra, ten základní kámen našeho vztahu, je najednou pryč. Zmizela. A já se teď sám sebe ptám: Dá se vztah postavit znovu, když chybí základy? Mám jí věřit a žít s neustálým červíčkem pochybností v hlavě? Nebo to mám radši ukončit teď, než to bude bolet ještě víc?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
