Článek
Z hodin dějepisu jsem znala fakta o srpnové okupaci v roce 1968. Věděla jsem o tancích v ulicích, o Pražském jaru, o Palachovi. Ale pro mě to byla jen suchá, učebnicová fakta. Čísla a jména.
Po babiččině smrti jsme vyklízeli její byt. V zádním šuplíku prádelníku, pod hromadou nažehlených kapesníků, jsem našla malý, ošoupaný sešitek. Byl to její deník. Deník z roku 1968. Srdce se mi rozbušilo. Konečně se možná dozvím, jaká babička doopravdy byla. Jak prožívala ty dramatické události.
Začetla jsem se. Většina zápisků byla naprosto obyčejná. Co vařila k obědu, že malému Petrovi (mému otci) rostou první zoubky, že zase pršelo. A pak přišel srpen. Čekala jsem popisy strachu, hněvu, politické komentáře. Ale babiččiny zápisky byly jiné.
20. srpna 1968: „Dneska je ve městě nějaký zmatek. Sousedka říkala, že přijeli Rusové. Petr zase nespal celou noc, asi ty zuby.“
21. srpna 1968: A pak přišel ten zápis. Ten, na který nikdy nezapomenu. Čekala jsem popis tanků a střelby. Ale místo toho tam stálo jen pár slov, napsaných roztřesenou rukou. Jediná, krátká věta.
„Všude je hrozný chaos a střílí se, a já se jen modlím, aby se v tom zmatku neztratilo mléko a sehnala jsem pro Petra Sunar.“
Přečetla jsem tu větu a ztuhla jsem. Všechny ty hodiny dějepisu, všechny ty dokumentární filmy, všechny ty články. Nic z toho mi nedokázalo přiblížit realitu roku 1968 tak, jako tato jediná, prostá věta.
V tu chvíli jsem pochopila. Historie, to nejsou jen velká data a jména politiků. Historie je především o obyčejných lidech, kteří se snaží přežít. Pro celý svět byl 21. srpen 1968 dnem, kdy vojska Varšavské smlouvy obsadila Československo. Ale pro mou babičku, mladou matku s malým dítětem, to byl den, kdy měla strach, že v tom chaosu nesežene mléko pro svého syna.
Její svět se nesoustředil na politiku. Soustředil se na ten malý, křehký život, za který byla zodpovědná. Její největší starostí nebylo, jestli bude dál vládnout Dubček. Její největší starostí bylo, jestli bude mít její syn co jíst.
Dívala jsem se na ten starý, zažloutlý papír a viděla jsem svou babičku v úplně novém světle. Už to nebyla jen ta tichá, stará paní. Byla to hrdinka. Hrdinka všedního dne, která se uprostřed historických událostí, kterým nerozuměla a které nemohla ovlivnit, soustředila na to jediné podstatné. Na svou rodinu.
Ten deník mi dal víc než všechny učebnice dohromady. Dal mi lekci z lidskosti. Lekci o tom, že i v těch největších dějinných bouřích jsou to ty nejmenší, nejosobnější starosti, které definují naše životy. A já jsem na tu svou tichou, nenápadnou babičku, která se v srpnu 1968 nebála o svobodu, ale o Sunar, neuvěřitelně hrdá.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
