Článek
Jestli se pohnu, stane se to reálným. Jestli se pohnu, budu muset přijmout, co jsem viděla, a začít přemýšlet, co bude dál. A já nechci. Zůstanu sedět tady v autě, dokud se svět nevrátí do normálu.
Přijela jsem dnes z práce dřív. Před domem jsem uviděla sestřinu starou Fabii a moje první myšlenka byla, že se třeba stavila na kafe nebo přivezla něco dobrého k večeři. Usmála jsem se.
Ale ne. Vešla jsem dovnitř a uviděla je. Mého manžela a moji sestru. Nahé. V mé kuchyni. V té mojí vysněné kuchyni od Oresi, na kterou jsem si brala úvěr a každý spotřebič sama vybírala.
V momentě, kdy mi mozek zpracoval, na co se to vlastně dívám, jsem se otočila, ani slovo neřekla, sedla do auta a prostě odjela. Jela jsem, jen jsem jela a jela a jela, silnice se míhaly a já necítila nic než tupou prázdnotu. Jela jsem, dokud jsem neskončila tady, na parkovišti u nějakého penzionu za městem.
Nechci tomu věřit. Nechci vědět, co bude dál. Moje sestra… moje jediná rodina, moje nejlepší kamarádka. Ta, která tu pro mě měla vždycky být, která mě měla podporovat. A můj manžel. Můj člověk, moje druhá polovina. Ten, který mě měl milovat a respektovat.
Dva nejdůležitější lidi v mém životě mi zničili úplně všechno.
Oba jsem si je zablokovala. V telefonu, na sociálních sítích, všude. Nechci slyšet ty jejich zkurvené výmluvy a lži, které si nepochybně připraví. Nechci žádnou konfrontaci. Nechci se s tím utkat. Chci se vrátit do dnešního rána, kdy bylo ještě všechno v pořádku. Kdy byl svět ještě bezpečné místo a já měla rodinu.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
