Článek
Chodíme spolu asi rok, je to můj první vážnější vztah. Lucka má teď nějaké ty letní online kurzy a dneska ráno měla skládat jednu docela podstatnou zkoušku. Většinou je to tak, že ji na cokoli důležitého, vlastně skoro na všechno, musím budit já. Ona totiž dokáže spolehlivě zaspat snad deset budíků na mobilu, i kdyby jí řvaly hodinu v kuse vedle hlavy. Prostě spí jako dřevo.
Občas si ze mě dělala takovou tu legraci, že jsem její osobní sluha nebo tak něco. Víte, v kontextu vztahu, když se to bere s nadsázkou, mi to ani moc nevadilo. Samozřejmě, že chci pro partnerku dělat věci, které jí život trochu ulehčí, o tom to přece je, ne? Snažím se, aby jí bylo fajn.
Jenže včera večer to nějak překročilo hranici. Lucka si volala s kamarádkami přes video a asi si myslela, že ji neslyším, byl jsem vedle v pokoji. Slyšel jsem ale až moc dobře, jak se jim tam chvástala, že jsem její „poskok“ a že pro ni udělám úplně všechno, na co si jen vzpomene, stačí lusknout prsty. To samo o sobě by mě možná jen zamrzelo, ale pak to pokračovalo. Jedna z jejích kamarádek na to konto pronesla něco jako: „Dobře děláš, jen si ho pěkně srovnej, ať ví, kde je jeho místo!“ A Lucka s tím souhlasila, smála se.
A aby toho nebylo málo, tak vyloženě řekla: „Jo, zítřejší zkoušky se vůbec nebojím, protože ten můj poskok se postará, abych byla vzhůru, a vsadím se, že mi ještě přichystá snídani do postele.“ Tak tohle mě fakticky dostalo. Cítil jsem se poníženě a zrazeně.
Šel jsem spát s pěkně blbým pocitem, bylo mi úzko a zároveň jsem byl naštvaný. Ráno, když jí začal kolem sedmé vyřvávat první z budíků, jsem se ani nehnul. Normálně se totiž probudí, až když s ní fyzicky zatřesu, jinak alarm prostě zamáčkne a spí dál. Přesně to se stalo i dneska. Zamáčkla ho, otočila se na druhý bok a chrápala dál. Já jsem se otočil taky a předstíral jsem, že spím.
Když se konečně o dost později sama probudila a došlo jí, kolik je hodin, spustila neuvěřitelný jekot. Začala na mě řvát, že jsem sobecký kretén, že jsem jí to totálně posral s tou zkouškou, že jsem kus hovna a že za to můžu jenom já.
Upřímně? Myslím, že je mezi námi konec. Když jsem jí ráno, potom co mi vynadala do všeho možného, konečně řekl, jak moc mě ranilo, když jsem slyšel, jak o mně mluví jako o nějakém „poskokovi“, tak se mi skoro vysmála. Řekla mi, že jsem „přecitlivělej ufňukánek“ a že si všechno moc beru. To slovo „poskok“ se mi teď pořád honí hlavou, fakt mě to sráží a cítím se kvůli tomu mizerně, jako poslední hadr. Už nemám sílu dál snášet, aby se mnou takhle jednalo a aby vůbec nebrala v potaz, jak se cítím. Byl to můj první opravdový vztah a asi jsem si spoustu věcí idealizoval. Teď jen musím nějak přežít dnešek a pak to budu muset řešit dál.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
