Článek
Za dva týdny mám státnice na právech. Pět let dřiny, probdělých nocí nad skripty, stresu a kávy. Měla bych být šťastná, těšit se na budoucnost, na kariéru. Místo toho mám v břiše kámen a každé ráno se budím s pocitem paniky. Protože vím, co přijde po té poslední zkoušce. Vím, že můj přítel Tomáš poklekne, vytáhne krabičku s prstýnkem a zeptá se mě, jestli si ho vezmu. A já budu muset říct ne. A zlomit tak srdce člověku, který pro mě obětoval všechno.
Seznámili jsme se v prváku na vysoké. On chodil na techniku, já na práva. Byla to láska jako z filmu. Oba jsme byli chudí studenti, bydleli na koleji, počítali každou korunu, ale byli jsme spolu šťastní. Jenže moje studium bylo mnohem náročnější, než jsem čekala. Zatímco Tomáš měl víc volného času, já se musela neustále učit. Brigády nepřipadaly v úvahu, pokud jsem chtěla školu zvládat. A tak Tomáš udělal to své velké gesto. Po druháku odešel ze školy, našel si dobře placenou práci v IT firmě a řekl, že mě bude podporovat, abych mohla v klidu dostudovat.
Našli jsme si malý podnájem v Praze. On platil nájem. On platil jídlo. On platil moje drahá skripta. On mi kupoval oblečení. On platil naše dovolené u moře. A já? Já jsem se učila. A pomalu, ale jistě jsem si uvědomovala, že ho už nemiluju. Ta jiskra, ta zamilovanost, to všechno se nějak vytratilo a nahradil to pocit vděku, který se postupně změnil v pocit obrovského, nesplatitelného dluhu.
Cítím se jako nejhorší zlatokopka. Žiju si v pohodlí, které mi on platí, nechávám ho, aby se o mě staral, a přitom sním o tom, že po promoci odejdu a začnu si žít vlastní život. Bez něj. Několikrát jsem se pokusila ten vztah ukončit, ale nikdy jsem to nedokázala. Jak mu můžete říct, že je konec, když víte, že se kvůli vám vzdal vlastních snů? Jak mu můžete říct, že ho už nemilujete, když vám zrovna zaplatil další semestr na škole? Je to past. Zlatá klec, kterou jsem si sama pomohla postavit.
A tak teď sedím nad učebnicemi, snažím se soustředit na občanské právo, ale v hlavě mám jenom ten jeho pohled plný očekávání. Vidím, jak se těší, až dostuduju, až konečně budeme „opravdová rodina“. A mně je z toho fyzicky zle. Protože já vím, že žádná rodina nebude. Že po těch pěti letech obětí a podpory mu na oplátku dám jen zlomené srdce.
Jsem sobecká a hnusná. A nevím, jak z toho ven. Vím jen to, že ta nejtěžší zkouška mě nečeká ve škole, ale až po ní. A já se jí děsím víc než čehokoliv na světě.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
