Článek
A udělala jsem rozhodnutí, které se zdálo být tím nejrozumnějším na světě. A teď, o třicet let později, vím, že to byla největší chyba mého života.
Ve dvaceti jsem chodila s Pavlem. Byl to umělec. Malíř. Byl vášnivý, spontánní, plný snů. Miloval život, miloval mě a já milovala jeho. Ale nebyl praktický. Žil ze dne na den, z jedné prodané malby na druhou. Naše budoucnost byla nejistá, plná otazníků.
A pak tu byl Karel. Můj kolega z práce. O deset let starší, rozumný, stabilní. Měl auto, byt, jasně naplánovanou kariéru. Nabízel mi jistotu. Bezpečí. Život bez obav, jestli příští měsíc zaplatíme nájem.
A já, ta mladá, hloupá holka, která se bála nejistoty víc než čehokoliv jiného, jsem si vybrala. Vybrala jsem si Karla. Opustila jsem Pavla a zlomila jsem mu srdce. A sobě taky, i když jsem si to tehdy nechtěla přiznat. Říkala jsem si, že dělám to správné, dospělé rozhodnutí. Že láska a vášeň jsou hezké věci, ale jistota je jistota.
Vzala jsem si Karla. Máme spolu dvě děti, hezký dům na hypotéku, jezdíme na dovolené. Mám všechno, co jsem si myslela, že chci. Mám ten bezpečný, zajištěný život. Ale jsem šťastná? Ne.
Můj život je jako ten dům. Pevný, stabilní, ale chladný. Z mého manželství s Karlem se dávno vytratila veškerá jiskra. Žijeme vedle sebe, ne spolu. Jsme dva spolubydlící, které spojuje jen majetek a děti.
A Pavel? Ten mě pronásleduje. Ne doslova. Ale v mých myšlenkách je každý den. Když slyším v rádiu naši oblíbenou písničku. Když jdu kolem galerie. Když vidím pár, který se na ulici směje tak, jak jsme se smávali my.
Co by bylo, kdybych se tenkrát rozhodla jinak? Kde bychom teď byli? Možná bychom žili v malém bytě, počítali každou korunu, ale byli bychom spolu. Možná bychom se hádali kvůli penězům, ale večer bychom usínali v objetí. Možná bychom neměli jistotu, ale měli bychom lásku.
Tohle „možná“ je můj každodenní společník. Můj trest.
Až teď, s odstupem třiceti let, chápu, co jsem udělala. Vyměnila jsem barevný, vášnivý, i když nejistý život za bezpečný, ale šedivý stereotyp. Propadla jsem strachu. A ten strach mě stál štěstí.
Někdy v noci se dívám z okna a představuji si, jaký by byl můj život, kdybych se nebála. A vím, že to rozhodnutí, které jsem udělala jako mladá a hloupá, mě bude pronásledovat až do konce mých dní. Protože některé chyby se prostě nedají vrátit. A ta moje je jednou z nich.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
