Článek
Když se narodila moje mladší sestra Anička, skoro zemřela na nedostatek kyslíku. Utrpěla tak těžké poškození mozku, že doktoři pochybovali, že vůbec přežije. Přežila. Je jí šestnáct. Ale je to jen tělo, které dýchá. Nemůže se hýbat, nemůže komunikovat, nedokáže sama jíst ani pít. Je na plenkách. Nikdy se to nezlepší a nikdy nebude žít normální život.
Navzdory tomu moje matka zničila naši rodinu v pošetilé naději, že se stane „zázrak“ a Anička se uzdraví. Utratila statisíce, možná miliony korun. Za všechno. Od speciálních vozíků po návštěvy doktorů. Jedenáct let jsme kvůli tomu žili v garsonce, protože máma všechny peníze, co vydělala, okamžitě utratila za Aničku. Nic z toho nepomohlo. Nikdy z ní nebude nic víc než jen slintající stvoření.
Protože máma věří, že se uzdraví, nutila mě, abych se k ní choval jako ke skutečné sestře. Ztratil jsem všechny kamarády, protože mě máma nutila brát ji všude s sebou. Když jsem řekl, že jdu ven na hřiště, odpověděla: „To by se Aničce líbilo, vezmi ji s sebou.“ Jednou ji máma vzala do kina. Nevydržely tam ani třicet minut, než je vyhodili, protože Anička neustále kašlala a dusila se vlastními slinami.
Navzdory tomu všemu jsem to nějak toleroval. Až do včerejška. Zmínil jsem se mámě, že mám domluvené rande s holkou z práce. A máma na to: „To zní hezky, ale já jdu na kafe s kamarádkou z vysoké, tak bys mohl pohlídat Aničku, že?“ Řekl jsem jí, že nemůžu, že mám rande, a navrhl, ať si najme pečovatelku. A tehdy řekla tu větu: „Tak ji prostě vezmi s sebou.“
A já jsem explodoval.
Zařval jsem na ni, jak může být tak hloupá a šílená, že něco takového navrhne. Vzít těžce postiženou, nepohyblivou sestru na vozíku na první rande? Každý okamžik mého života se točil kolem Aničky. Asi se ode mě čeká, že nebudu mít vlastní kariéru ani rodinu, protože se o ni budu muset starat, až máma umře. Dokonce mi rozmlouvala i vysokou, protože bych pak nebyl doma, abych se o ni staral.
Vykřičel jsem jí, jak moc naši rodinu poškodila. Jak jsme celý život finančně strádali ne proto, že by máma málo vydělávala, ale protože všechno vrazila do beznadějného případu. Jezdili jsme ve staré Felicii, protože „nemáme na nové auto“, ale neměla problém zaplatit desítky tisíc za specialistu, který jí řekl to samé, co všichni před ním.
Moje sestra je chyba v systému. Nikdy neměla žít takový život. Nikdy nebude normální. Není jediný důvod, proč by neměla být v ústavu, kde by o ni bylo adekvátně postaráno.
Jsem tak strašně frustrovaný. Přemýšlím, že s mámou přeruším všechny styky a zkusím najít tátu. Rozvedl se s ní, když pochopil, že zbytek jeho života bude jen o péči o Aničku. Nemůžu mu to mít za zlé. Máma mi zakázala se s ním stýkat, ale on není ten, kdo je tady ten špatný.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
