Článek
Potřebuju se z toho vypsat, poradit, cokoliv. Jsem na dně, psychicky úplně vyřízený a všichni kolem mě do mě kopou. Připadám si jako v nějakém zlém snu a začínám si říkat, jestli to vážně není všechno moje vina.
S Alenou jsme byli spolu skoro šest let, z toho čtyři roky zasnoubení. Seznámil nás kamarád na jednom večírku u známých a hned to mezi námi zajiskřilo. Byla krásná, chytrá, zábavná, měli jsme podobné koníčky… prostě ideál. Aspoň jsem si to myslel.
Někdy letos na jaře, tuším v dubnu, jsem si začal všímat drobných změn. Začala se jinak oblékat do práce, víc se malovat. To by mi samo o sobě nevadilo, je to její tělo, ať si nosí, co chce. Jenže pak začala chodit pozdě z práce, víkendy, které jsme dřív trávili spolu (oba jsme měli volno), trávila najednou pořád někde venku. Když jsem se jednou zeptal, proč mě nikdy nevezme s sebou, odbyla mě, že je to jen „dámská jízda“ a že by se to ostatním holkám nelíbilo, kdybych se tam motal, protože ony své kluky taky neberou. Věšelami bulíky na nos.
Všechno to bouchlo v červnu. Měli jsme jít na večeři, těšil jsem se, a ona mi oznámila, že už má plány s kamarádkami a že by bylo neslušné to rušit. To byla pro mě poslední kapka. Strašně jsem vyletěl, pohádali jsme se tak, že si sbalila kufry a odešla. Skoro týden jsem o ní neslyšel, ani její kamarádky, ani rodiče nevěděli, kde je. Pak se konečně ozvala, že si chce promluvit.
A teď si představte ten šok. Přiznala se mi, že v tom byl jiný chlap. Že celou tu dobu, co mi tvrdila, že je s holkama, byla s ním. Znovu jsem vybuchnul, chtěl jsem se s ní okamžitě rozejít. Jenže ona padla na kolena, brečela, prosila o druhou šanci. A já blbec jí tu šanci dal. Ale až potom, co mi všechno do detailu řekla. Bylo mi z toho zle, fyzicky zle od žaludku, ale nakonec jsem jí odpustil. Musela mi slíbit, že s ním okamžitě přeruší veškerý kontakt. Slíbila. A věci se tak nějak vrátily do starých kolejí. Tedy, zdánlivě. Trávili jsme spolu víc času, ale ten pocit… ta důvěra, ta už tam prostě nebyla. Pořád ve mně hlodal červíček.
Všechno bylo relativně v klidu až do doby před dvěma týdny. Kamarád byl v jiném městě, asi tři hodiny cesty od nás, a poslal mi fotku s textem: „Sorry, kámo.“ Ta fotka mi zlomila to už tak nalomené srdce na milion kousků. Byla na ní Alena, v obchodním centru tři hodiny od našeho bytu, a držela se za ruku s nějakým cizím chlapem. Zhroutil jsem se. Ta potvora prolhaná! Myslel jsem si, že je v práci, a ona si zatím užívala s milencem.
Když jsem přišel domů z práce, počkal jsem na ni. Okamžitě jsem ji konfrontoval. Zapírala, křičela na mě, že jsem psychopat, že jí nevěřím, že jsem hajzl, co jí ničí život. Dokud jsem jí neukázal tu fotku. Její výraz mi řekl všechno. A když spustila ten svůj hysterický pláč, věděl jsem, že dát jí druhou šanci byla obrovská chyba. Tak jsem to ukončil.
Brečela, zase prosila, ať si to rozmyslím, ať nezahazujeme všechno, co jsme spolu prožili. To mě naštvalo ještě víc. Nebudu lhát, v tu chvíli jsem se neudržel a vlepil jsem jí facku. Nejsem na to pyšný, ani trochu, dodnes se za to stydím. Ale jak mohla říkat, ať nic nezahazuju, když to byla ona, kdo všechno zahodil? Řekl jsem jí, ať si sbalí svoje krámy a vypadne. Zavolal jsem jejím i našim rodičům, všechno jsem jim řekl. Její rodiče přijeli, aby jí pomohli, a ještě mi říkali, ať si to rozmyslím, ať udělám „správné rozhodnutí“, než to definitivně ukončím. Poslal jsem je do háje. Alena mě na kolenou prosila, ať to nedělám, ale já musel. Pro svůj vlastní klid.
Neslyšel jsem o ní ani o jejích rodičích až do doby před třemi dny. Zavolali mi naši, že Alena spáchala sebevraždu. Že ji její rodiče našli oběšenou. Nechala dopis na rozloučenou, kde se všem omlouvala, včetně mých rodičů a mě. Psala, jak ji mrzí, co mi provedla, a že beze mě nemůže žít, a proto to ukončila.
Jsem v koncích. Úplně. Její kamarádi, její rodina, ti všichni mě obviňují. A moje vlastní matka? Ta mi řekla, že to byla moje vina. Že jsem jí měl odpustit, když jsem jí zjevně „stál za to, aby si kvůli mně vzala život.“ Je mi z toho všeho strašně zle. Vzal jsem si v práci volno, nemám ponětí, co mám dělat. Pořád si přehrávám, jestli jsem mohl něco udělat jinak. Jsem já ten špatný?
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
