Článek
V poslední době, hlavně po tom filmu Barbie, to slyším pořád. „Musíš svou mámu chápat. I ona je jenom žena, která má své problémy.“ A já mám chuť křičet. Já jsem taky jenom holka! A byla jsem dítě, které bylo vydáno na milost a nemilost jejím problémům.
Problém nikdy nebyl v tom, že by mě matka nemilovala. Ona miluje svou dceru. Ale z duše nesnáší osobu, kterou jsem. Ne proto, že bych jí k tomu dala nějaký důvod. Ale protože si v hlavě vytvořila mou karikaturu a té se celý život drží. Jsem ta „přecitlivělá“, ta „komplikovaná“, ta „věčně nespokojená“. A každý můj čin si vykládá tak, aby do téhle její představy zapadl.
Celé dětství mě šikanovala. Bylo to tak normální, až jsem si myslela, že je to láska. Bylo pro ni fyzicky bolestivé říct mi něco hezkého. Místo toho mě neustále kritizovala, ponižovala a dělala si ze mě legraci před svými sestrami, mými tetami. Volala jim, aby si na mě postěžovala, a já to slyšela z vedlejšího pokoje. Lhala o mně, aby si potvrdila svůj vlastní pokřivený obraz o mně.
A já mám být na tohohle člověka „hodná“? Proč? Proč se od nás dětí očekává, že převezmeme zodpovědnost za pocity našich rodičů a zbavíme je tak povinnosti nést následky za své chování?
To oni mě měli naučit, jak milovat sama sebe. Jak si nastavit hranice, abych neskončila v situacích, které mě ničí. Měli mi dát vnitřní kompas a pocit sebehodnoty, abych ji nehledala v očích každého cizího člověka. Místo toho mě naučili, že moje hodnota závisí na jejich schválení, kterého se mi nikdy nedostalo.
Nejhorší na tom byla ta občasná laskavost. Rozbité hodiny taky dvakrát denně ukazují správný čas. Občas, z ničeho nic, byla milá. Koupila mi maličkost, pochválila mě před návštěvou. A já, zoufale toužící po její lásce, jsem okamžitě začala pochybovat o sobě. „Možná jsem dramatická. Možná to není tak zlé. Vždyť teď je tak hodná.“
Dnes už vím, že to je nesmysl. Je to lež, která jen udržuje oběti v tichosti a pachatele v bezpečí. Je to způsob, jak mi říct: „Tvoje pocity nejsou platné. Mlč a buď hodná.“
Už nebudu. Už nebudu hodná na úkor svého duševního zdraví. Moje první zkušenost se životem je moje a já ji nepromarním tím, že budu omlouvat někoho, kdo mi ji od začátku ničil. Je na čase, abych se naučila být hodná sama na sebe. To je lekce, kterou mi máma nikdy nedala.
Slyšíte také neustále, že byste měli své rodiče chápat a omlouvat jejich chování, i když vám ubližovalo? Bojujete s pocity viny a pochybnostmi o vlastním vnímání reality? Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz. Nejste v tom sami a váš hněv je oprávněný.
