Článek
Pracuji jako sociální pracovnice v jedné menší nemocnici. Je to náročná práce, ale mám ji ráda. Výhodou je, že tam pracuje i můj táta Pavel, kterému je jednapadesát. Je vrchní sestra na denní směně na pohotovosti a je to jeden z nejrespektovanějších lidí v celé nemocnici. Náš vztah je skvělý, jsme si blízcí, a protože se v práci občas potkáváme, většina stálých zaměstnanců ví, že jsme rodina.
Před pár týdny jsem na pohotovosti řešila obzvlášť těžký případ starší paní bez rodiny a cítila jsem se naprosto vyčerpaná. Když jsem odcházela, potkala jsem na chodbě tátu. Viděl na mně, jak jsem unavená. Přistoupil ke mně, otcovsky mě objal kolem ramen a tiše řekl: „Vypadáš unaveně, Aničko. Nezapomeň se najít.“ Usmála jsem se a vtipkovala jsem, že si na večeři objednám ten nejdražší steak na jídelním lístku, protože je řada na něm, aby platil. Byl to krátký, normální a láskyplný moment mezi otcem a dcerou.
Nevšimla jsem si ale, že nás u sesterny opodál sleduje nová sestra. Říkejme jí Jana. Její pohled byl zvláštní, směs zvědavosti a odsouzení.
O pár hodin později za mnou přiběhla moje dlouholetá kamarádka a kolegyně Milena. Vypadala rozrušeně. Odtáhla mě do prázdné místnosti. „Aničko, musím ti něco říct. Ta nová, Jana, právě rozjela po celé stanici, že máš poměr s vrchním. Slyšela jsem ji na vlastní uši, jak v sesterně vypráví ostatním, že jsi jeho tajná milenka a že se s tebou schází po chodbách, když si myslí, že se nikdo nedívá.“
Zůstala jsem stát jako opařená. První přišel šok, pak nechápavost a nakonec ledový vztek. Nesnáším drby. V nemocnici, kde jde o životy a kde je důvěra a profesionalita naprosto klíčová, jsou zákeřné pomluvy jako jed. Mohla jsem za Janou jít a udělat scénu na chodbě. Ale k čemu by to bylo? Hádka, popírání, ještě větší drama. Rozhodla jsem se pro čisté a oficiální řešení. Šla jsem rovnou na personální oddělení.
Po skončení směny jsme byli všichni tři – já, můj táta i Jana – pozváni na personální. Atmosféra v malé kanceláři byla napjatá. Jana vešla s výrazem sebejisté bojovnice za morálku, zjevně přesvědčená, že odhalila obrovský skandál.
Paní z personálního ji požádala, aby vysvětlila své znepokojení. A Jana se do toho pustila. S hraným rozhořčením líčila, jak byla svědkem našeho „intimního setkání“ na chodbě, jak jsme si „tajně šeptali“ a jak to celé působilo jako „okatá aféra“. Dodala, že považovala za svou morální povinnost na to upozornit, zvláště když ví, že je vrchní sestra ženatý.
Nechali jsme ji domluvit. Nastalo ticho. Pak se můj táta klidně nadechl a řekl: „Paní Jano, oceňuji vaši… starost. Ale ta žena, kterou obviňujete, že je moje milenka, je moje dcera, Anna.“
V tu chvíli se Janin obličej proměnil v masku hrůzy. Zbledla, pak zrudla a začala ze sebe koktat omluvy. Byla naprosto ponížená.
Paní z HR nás s tátou požádala, abychom odešli. Později jsme se dozvěděli, že se sešla s manažerem oddělení a bylo rozhodnuto, že Jana bude okamžitě propuštěna. Byla stále v devadesátidenní zkušební době a takové chování bylo považováno za hrubé porušení profesionální etiky.
Když jsem to večer řekla mámě, čekala jsem pochopení. Místo toho mi vynadala. „Ale Anno, přemýšlej o tom. Ta žena je svobodná matka! Přišla o práci kvůli hloupé pomluvě! Nemohla jsi jí to prostě říct mezi čtyřma očima?“
„Mami,“ odpověděla jsem jí, unavená a zklamaná. „To nebyla ‚hloupá pomluva‘. Byl to zákeřný útok na naši profesionální i osobní čest. V místě, kde jde o životy, není pro takové chování místo. Co kdyby ta pomluva vedla k oficiálnímu vyšetřování? Co by to udělalo s tátovou kariérou? S mojí? Tady nejde o soucit, ale o princip.“
I přes to si myslí, že jsem se zachovala jako blbec. Můj táta je z celé věci v rozpacích, ale chápe, proč jsem to udělala. Já se necítím provinile. Udělala jsem, co jsem považovala za správné pro ochranu své rodiny a svého pracoviště. Byla jsem v právu, nebo jsem měla být shovívavější?
