Článek
Už jsou to tři roky, co se mé manželství rozpadlo. A abychom si rozuměli, neskončilo to, protože jsme se „odcizili“. Skončilo to, protože si můj tehdejší manžel Adam našel ji, Nikolu. Zničil naši rodinu, kterou jsme budovali od střední školy, a teď po mně chce, abych mu pomohla slepit tu jeho novou na úkor mých vlastních dětí.
S Adamem máme dvě děti, devítiletého syna a osmiletou dceru. Po rozvodu se Adam nastěhoval k Nikole, která už měla čtyři děti z předchozího vztahu. Společně teď mají dvouleté batole a další je na cestě. Jejich dům je jeden velký, hlasitý chaos. A Nikola své děti vždy učila doma. Nikdy nepoznaly normální školní kolektiv. Moje děti naopak do školy chodí rády, mají tam kamarády, oblíbené učitele, svůj svět.
Před pár týdny mi Nikola zavolala. Její hlas zněl sladce, ale zároveň naléhavě. „Ivo,“ začala, „musíme si promluvit. Je tu problém. Moje děti… vidí ty tvoje, jak každé ráno odcházejí do školy s aktovkou, a jsou z toho smutné. Ptají se mě, proč ony nemůžou. Je to pro ně strašně nefér. Narušuje to naši rodinnou dynamiku.“
Zůstala jsem v tichém úžasu. „Narušuje to VAŠI rodinnou dynamiku?“ pomyslela jsem si. „A co ta moje, kterou jste vy dva zničili?“ Nahlas jsem ale klidně řekla: „To není můj problém, Nikolo. To je tvůj styl výchovy, musíš si to s nimi vyřešit sama.“
Tím to ale neskončilo. Do hry se vložil Adam. Začal mi volat, psát, a co bylo nejhorší, začal za mými zády zpracovávat děti. Když se vrátily z víkendu u něj, přiběhly za mnou vyděšené. „Mami, tatínek říkal, že už nebudeme chodit do školy s kamarády,“ vzlykala dcera. „Prý nás bude učit teta Nikola a budeme si jen hrát. My nechceme!“
V tu chvíli se ve mně vařila krev. Ujistila jsem je, že se nic takového nestane, že do své školy budou chodit dál. Ale ten pocit, že se mi snaží zmanipulovat děti, byl strašlivý. Situace eskalovala natolik, že jsem musela požádat svého právníka, aby jejich právníkovi poslal oficiální dopis, kde jasně stojí, že s domácím vzděláváním svých dětí nesouhlasím. Adam byl tak naštvaný, že mi v záchvatu vzteku do telefonu přiznal, že mu i jeho vlastní právník řekl, že by u soudu s takovým požadavkem neměl žádnou šanci. Ale ani to ho nezastavilo.
Teď přešli k citovému vydírání. Nikola mi v slzách do telefonu křičela, že jsem žárlivá, protože ona má teď s Adamem velkou a kompletní rodinu a já jí to nepřeju. Prý se jí mstím přes děti. Adam mi zase vyčítá, že bráním „sblížení sourozenců“ a že chci Nikolu úmyslně vyřadit z života mých dětí.
Od konce školního roku je ten tlak neúnosný. Neustálé zprávy, telefonáty. Mají panickou hrůzu z toho, že v září své děti skutečně odvedu do školy, jak mám v plánu. Což samozřejmě udělám.
Nechápu to. Přání mých dětí by přece mělo mít nějakou váhu. Jejich štěstí, jejich přátelé, jejich stabilita. To všechno mám zahodit, aby se děti mého exmanžela a jeho nové ženy necítily „smutně“? Jsem opravdu tak špatný člověk, že odmítám obětovat normální dětství svých dětí pro klid v rodině, kterou můj manžel založil na troskách té naší?
