Článek
Objednala jsem se ke kadeřnici, hodiny jsem strávila před zrcadlem. Chtěla jsem být pro něj ta nejkrásnější. A chtěla jsem, abychom si ten večer užili, protančili noc a vytvořili si vzpomínku na celý život.
S námi šla i moje nejlepší kamarádka Eva. Byla jsem ráda. My tři jsme byli nerozlučná parta. Nebo jsem si to alespoň naivně myslela.
Když jsme dorazili do nádherně vyzdobeného sálu, všechno se zdálo být dokonalé. Hudba hrála, lidé se bavili, atmosféra byla kouzelná. První tanec patřil mně a Tomášovi. Ale už ten druhý si pro sebe urvala Eva. „Jenom jeden, Aničko, jen tak z legrace!“ zavolala na mě přes rameno a táhla Tomáše na parket. Smála se, točila se, a on se smál s ní. Dívala jsem se na ně a poprvé mě píchlo u srdce.
Během večera ten pocit sílil. Stále častěji jsem stála sama u stolu, zatímco oni dva se bavili u baru. Smáli se vtipům, kterým jsem nerozuměla. Vzpomínali na zážitky, u kterých jsem nebyla. Začínala jsem si připadat jako páté kolo u vozu. Jako stín. Jako kulisa jejich skvěle se rozvíjejícího románku.
„Jsi paranoidní,“ říkala jsem si v duchu. „Je to tvoje nejlepší kamarádka a tvůj přítel. Prostě si jen rozumí.“ Ale ten červíček pochybností hlodal čím dál víc.
Kolem půlnoci jsem si potřebovala na chvíli odpočinout a nadýchat se čerstvého vzduchu. „Hned jsem zpátky,“ řekla jsem jim. Když jsem se asi po deseti minutách vrátila k našemu stolu, nebyli tam. Rozhlížela jsem se po sále. Nikde. Prohledala jsem bar, taneční parket, přilehlé chodby. Zmizeli.
Zkoušela jsem jim volat. Tomáš měl vypnutý telefon. Eva ho nezvedala. Panika se ve mně mísila s narůstající, strašlivou jistotou. Prohledávala jsem každý kout, ptala se známých. Nikdo je neviděl.
Po téměř hodině marného hledání jsem to vzdala. Cítila jsem se ponížená a zrazená. Šla jsem si pro kabát do šatny, odhodlaná odjet domů sama. Cestou ven jsem se rozhodla podívat se ještě na parkoviště za sálem.
A tam jsem je uviděla. Stáli opření o Tomášovo auto. A líbali se. Nebyl to žádný přátelský polibek. Byla to vášnivá, dlouhá pusa, ze které bylo jasné úplně všechno.
Svět se mi v tu chvíli zhroutil. Zůstala jsem stát ve stínu, neschopná pohybu, neschopná slova. Dívala jsem se na tu scénu a cítila jsem, jak se mi srdce rozpadá na tisíc kousků. Moje nejlepší kamarádka a můj přítel. Na plese, na který jsem se tak těšila. V šatech, ve kterých jsem pro něj chtěla být královnou.
Neudělala jsem scénu. Nekřičela jsem. Jen jsem se potichu otočila, vrátila se pro kabát a odjela prvním taxíkem domů.
Druhý den ráno jsem měla v mobilu dvě zprávy. Jednu od Tomáše: „Promiň, včera se to nějak zvrtlo. Musíme si promluvit.“ A druhou od Evy: „Aničko, vím, že se zlobíš, ale musím ti něco vysvětlit.“
Neodpověděla jsem ani jednomu. Co mi mohli vysvětlit? Že jsem byla tak slepá? Že jejich přátelství bylo jen přetvářka? Že mě podváděli za mými zády?
Vyndala jsem ze skříně ty své krásné, hvězdné šaty. A místo toho, abych brečela, jsem je pečlivě složila a dala do tašky na charitu. Už je nikdy nechci vidět. Ten večer, který měl být mým nejkrásnějším, se stal tím nejhorším. Nebyla jsem hvězda. Byla jsem jen stín, který jim uvolnil cestu.
Ztratila jsem přítele i nejlepší kamarádku najednou. Ale možná je to tak dobře. Ta bolestivá pravda je lepší než život ve lži. A já už vím, že příští ples budu tančit jen sama pro sebe. A budu si u toho setsakramentsky svítit.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
