Článek
Každý den svého života lituju toho, že jsem si ji vzal. Seznámil jsem se s Lenkou přes svou toxickou ex-přítelkyni, což už samo o sobě věštilo katastrofu. Vždycky trpěla extrémní obezitou, váží přes 200 kilo. A já budu upřímný – na začátku jsem si s ní chtěl jen užít a zmizet. Ale neměl jsem koule na to to utnout. Jsem zbabělec.
A tak to nabralo rychlý spád. Nastěhovala se ke mně k našim, i když to byl jen jeden pokoj. Pak otěhotněla. Pohádal jsem se s otcem alkoholikem, zatkla mě policie, naši nás vyhodili na ulici. Pár měsíců jsme přespávali po kamarádech. Pak jsem zázrakem sehnal dobrou práci, tak jsme se přestěhovali na ubytovnu. Narodila se nám dcera. Ztratil jsem práci. Umřel mi otec. A to všechno se stalo během prvního roku našeho vztahu.
Dnes jsme spolu skoro čtyři roky a je to peklo na zemi. Od prvního dne. Neustále se hádáme. Buď o peníze, kterých je málo, nebo o city a pozornost, které si podle ní dáváme málo, nebo moc, nebo špatně.
A pod tím vším je ten největší problém. Lenka má diagnostikovanou hraniční poruchu osobnosti a poruchy příjmu potravy. Kvůli fyzickým problémům spojeným s její váhou je v plném invalidním důchodu. Já mám zase bipolární poruchu a úzkosti. Jsme dva blázni, co se snaží udržet na vodě, ale ve skutečnosti se jen navzájem stahují ke dnu.
Je to klubko problémů, které nejde rozmotat. Vím, že by pro všechny bylo nejlepší, kdybychom šli od sebe, hlavně pro naši dceru. Ale ona je na mně extrémně závislá a já jsem příliš velký srab na to, abych udělal ten finální řez.
A tak jsem nešťastný. Zničený. V pasti, kterou jsem si sám vytvořil. A mám pocit, že už v ní zůstanu navždycky.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
