Článek
Byla to vize, sen, ztělesnění dokonalého léta. Na fotce stála éterická modelka na útesu nad mořem a na sobě měla ty nejkrásnější letní šaty, jaké jsem kdy viděla. Byly dlouhé, splývavé, v barvě zapadajícího slunce, s rafinovaným střihem, který byl elegantní a sexy zároveň. Vypadaly jako kousek z dílny drahého návrháře. A cena? Směšná. Devět set devadesát korun.
Moje racionální já, které obvykle řídí mé nákupní chování, okamžitě bilo na poplach. Věděla jsem, že je to příliš dobré na to, aby to byla pravda. Věděla jsem, že tyhle reklamy na pochybných e-shopech z druhého konce světa jsou past na naivní ženy, jako jsem já. Ale moje druhé já, to, které snilo o tom, že se na naší nadcházející dovolené v Chorvatsku promění v bohyni, už bylo chycené. Klikla jsem na odkaz.
E-shop vypadal trochu podezřele, překlad do češtiny byl kostrbatý, ale ty fotografie! Byly tam desítky fotek těch šatů na různých ženách, a na všech vypadaly naprosto božsky. V hlavě už jsem si skládala celý outfit – sandálky, proutěná kabelka, sluneční brýle. Viděla jsem se, jak v nich kráčím po promenádě, vlasy mi vlají ve větru a můj muž Tomáš na mě hledí s obdivem. Ta představa byla silnější než můj selský rozum.
Rozhodla jsem se. Risk je zisk. Vložila jsem šaty do košíku a přešla k platbě. A tady nastal ten osudový moment. Zjistila jsem, že svou peněženku mám v kabelce v předsíni a mně se absolutně nechtělo vstávat z vyhřáté postele. Ale věděla jsem, že Tomášovy platební údaje jsou uložené v prohlížeči, protože před týdnem platil nějaké letenky. Chvíli jsem váhala. „Je to malá částka, ani si toho nevšimne,“ šeptal mi ďábel na rameni. „A já mu to pak samozřejmě vrátím.“ Bylo rozhodnuto. Pár kliknutí a objednávka byla dokončena. S pocitem sladkého provinění jsem usnula a snila o své nové, dokonalé róbě.
Následující tři týdny byly ve znamení netrpělivého očekávání. Každý den jsem kontrolovala sledování zásilky, která putovala přes půl světa. Když jsem se o svém „výhodném nákupu“ zmínila před Tomášem, jen se ušklíbl. „Zase nějaký hadr z Číny, co? Uvidíme, co ti přijde. Jestli vůbec něco přijde,“ řekl s jeho typickým skepticismem. Já jsem se jen usmívala. Tentokrát se bude divit.
A pak ten den přišel. Pošťák mi do ruky vrazil malý, šedý, igelitový balíček, který vypadal, jako by ho přejel parní válec. Žádná luxusní krabice, kterou jsem si představovala. Už to bylo podezřelé. Ale nedala jsem na sobě nic znát. S balíčkem v ruce jsem počkala, až přijde Tomáš z práce, abych mu mohla ukázat, jak se mýlil.
„Tak je to tady!“ oznámila jsem slavnostně. „Moje nové šaty.“ Tomáš se na mě podíval s pobaveným výrazem a opřel se o futra. „No tak se ukaž, modelko.“ S teatrálním gestem jsem roztrhla igelitový obal. Vytáhla jsem tu věc, která byla uvnitř. Ticho. Zírala jsem na ten kus látky v ruce a nemohla jsem uvěřit svým očím.
Místo splývavého, hedvábného materiálu jsem v ruce držela cosi z tenkého, umělého, škrábavého polyesteru, který připomínal laciný ubrus. Barva nebyla západ slunce, ale spíš vybledlá, nemocná meruňka. A ten střih… byl to jen beztvarý pytel. Ale to nejhorší byla velikost. Objednala jsem si svou obvyklou velikost M. To, co jsem držela v ruce, by s bídou oblékla desetiletá holčička. Byly to šaty pro panenku. Pro nějakou větší, ale pořád panenku.
V tu chvíli se ozval ten zvuk. Zvuk, který jsem tak nesnášela. Tomášův smích. Nebyl to lehký úsměv. Byl to hlasitý, hurónský, břicho popadající se smích. Smál se tak, až mu tekly slzy. „Tak co, Popelko?“ hekal mezi záchvaty smíchu. „To ti bude asi trochu těsný, ne? To je ten tvůj ‚výhodný nákup‘? Vždyť to vypadá jako obleček pro čivavu!“
Stála jsem tam, v ruce jsem držela ten meruňkový omyl a cítila jsem se poníženě, trapně a hlavně, strašně naštvaně. Jeho smích byl jako sůl v mé čerstvé ráně. „A kolik jsi za tenhle skvost vlastně dala, jestli se můžu zeptat?“ zeptal se, když konečně popadl dech.
A tehdy to přišlo. Jako blesk z čistého nebe. Podívala jsem se na něj, na jeho vysmátou, samolibou tvář, a v hlavě mi sepl plán. Nasadila jsem ten nejsladší, nejnevinnější úsměv, jakého jsem byla schopna.
„Já nic,“ odpověděla jsem klidně.
Jeho smích okamžitě ustal. „Jak to, že nic?“ zeptal se zmateně. „To ti to poslali zadarmo jako cenu útěchy?“
„Ne,“ pokračovala jsem a vychutnávala si každé slovo. „Platila jsem to tvojí kartou. Byla uložená v prohlížeči. Bylo to pro mě jednodušší.“
Ten výraz v jeho obličeji. K nezaplacení. Smích mu zmrzl na rtech. Jeho tvář přešla od pobaveného posměchu přes šok až k čistému zděšení. Najednou už to nebyla moje chyba. Byl to jeho problém. On byl ten, kdo zaplatil téměř tisíc korun za obleček pro panenku.
„Tys to platila z mého účtu?!“ vyhrkl. „Bez mého vědomí?“
„Neboj se, miláčku,“ uklidňovala jsem ho. „Byla to jen malá částka. A reklamaci už samozřejmě řeším. I když se obávám, že ty peníze už asi nikdy neuvidíme.“
Od té chvíle už se nesmál. Zbytek večera strávil u počítače, kde si četl recenze na podvodné e-shopy a mumlal si něco o tom, jak jsou lidi hloupí, že na to skočí. Role se obrátily. Já jsem byla ta, kdo ho s úsměvem utěšoval.
Ty šaty jsem si neschovala. Použila jsem je jako velmi drahý hadr na prach. Ale vzpomínka na ten večer mi zůstane navždy. Nedostala jsem sice své vysněné šaty, ale dostala jsem něco mnohem cennějšího. Ten pohled na tvář mého manžela, když mu došlo, že se celou dobu směje na svůj vlastní účet. A to, přátelé, bylo k nezaplacení.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
