Článek
Zažil to asi každý. Šéf si vás zavolá na kobereček, tváří se důležitě a nabídne vám životní „příležitost“.
Přesně to se mi stalo. Přišel za mnou sám ředitel a oznámil mi, že chce, abych převzala roli zástupkyně vedoucího týmu po kolegovi, co odchází. Chtěl, abych na sebe vzala veškerou jeho zodpovědnost, práci navíc a s tím spojený stres.
Mělo to jeden háček. Vlastně dva. Nenabídl mi ani korunu navíc. A změna pracovní pozice v papírech? Prý nejdřív za rok!
Samozřejmě jsem řekla ne. Je to přece absurdní. Doslova nic by mi to nepřineslo, jen práci a nervy navíc. A navíc stejně plánuju brzy odejít, takže nemám co ztratit.
A teď to nejlepší. Dnes měli kvůli mému „ne“ dvouhodinovou poradu. Snažili se vymyslet, co budou dělat. Nikdo jiný na oddělení totiž tu práci dělat neumí a nezvládne ji. Najímat někoho nového zvenku se jim nechce, protože to stojí peníze. A aby toho nebylo málo, lidi jim z firmy odcházejí houfně nalevo napravo.
Celé roky se ke všem chovají nespravedlivě, škrtí na odměnách a myslí si, že jsou všichni nahraditelní. A já si teď neskutečně užívám, jak trpí kvůli své vlastní nenažranosti a aroganci. Je to taková sladká spravedlnost!
Takže jen malá rada pro všechny současné i budoucí manažery: Chovejte se ke svým lidem slušně. Nebo vám všichni ti schopní a slušní prostě utečou.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
