Článek
Asi každá známe ten pocit, když se snažíme udělat ten nejlepší dojem. Zvlášť na rodiče svého přítele. S přítelem teď dočasně bydlíme u jeho táty a já se tu snažím být za tu nejlepší budoucí snachu na světě – hodná, tichá, skoro neviditelná. Jenže včera večer se to celé tak trochu zvrtlo.
Dala jsem si pár skleniček Pálavy a chytla jsem náladu. Když všichni zalehli, přepadl mě vlčí hlad. Zamířila jsem potmě k ledničce jako náměsíčná a tam na mě koukal on. Poctivý, velký štangl salámu Vysočina. V tu chvíli mi to přišlo jako ten nejlepší nápad na světě. Prostě jsem si ho vzala a v noci ho v posteli celý snědla. Celý. Sama.
Jsem prase, já vím. To ponížení, co přišlo ráno, si ani nedokážete představit. Přítelův táta otevřel ledničku, chvíli v ní zmateně pátral a pak se zeptal: „Neviděl tu někdo můj salám? Koupil jsem včera úplně nový.“ Já jsem tam stála, snažila se tvářit co nejvíc nechápavě a jen jsem pokrčila rameny. Přitom jsem měla pocit, že mi ten salám tráví v žaludku tak hlasitě, že to musí všichni slyšet.
Cítím se hrozně. Jsem zloděj salámu a lhářka. A nejhorší na tom je, že mi bylo tak strašně špatně, ale zároveň musím přiznat… že byl fakt vynikající.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
