Článek
Nerozuměla jsem, ale bála jsem se zeptat. Otec byl dobrý, milující táta, ale v téhle jediné věci byl nesmlouvavý a jeho tvář vždy ztvrdla do nepřístupné masky. A tak půda zůstala mým dětským tajemstvím. Představovala jsem si, co tam asi schovává. Poklad? Staré zbraně? Nějakou vojenskou relikvii?
Otec zemřel před měsícem. A na mě zbylo to nejtěžší – vyklidit dům, ve kterém jsem vyrostla. Při probírání jeho starých věcí v pracovně jsem našla svazek klíčů. A jeden z nich, starý a zrezivělý, pasoval do zámku od půdy.
Srdce mi bušilo, když jsem odemykala ty dveře. Konečně odhalím tajemství svého dětství. Vylezla jsem po vrzajících schodech nahoru. Zaplavil mě pach prachu, starého dřeva a tmy. Rozsvítila jsem baterku v mobilu.
Nejdřív jsem byla zklamaná. Půda vypadala úplně obyčejně. Starý nábytek přikrytý prostěradly, krabice s vánočními ozdobami, hromady starých časopisů. Žádný poklad, žádné drama. Jen zapomenuté harampádí.
Už jsem se chtěla otočit a jít dolů, když můj pohled padl do nejzazšího kouta. Něco tam bylo jinak. Za starou skříní byla ve zdi jakási přepážka. Přišla jsem blíž a zjistila jsem, že to jsou malé, dobře ukryté dveře. Nebyly zamčené.
Otevřela jsem je a vstoupila dovnitř. Byla to malá, stísněná místnost bez oken. A to, co jsem v ní uviděla, mi vehnalo do plic ledový chlad.
Na zemi ležela stará, proleželá dětská matrace. A na dřevěných stěnách kolem ní byly desítky a desítky rytin. Nebyly to obyčejné dětské kresby. Byly to zoufalé, vyškrabané obrázky. Domečky bez dveří. Postavičky s vyděšenýma očima. A pořád se opakující jedno jediné jméno: „Liduška“.
V tu chvíli se mi v hlavě spojily útržky vzpomínek. To, jak otec nikdy nemluvil o svých sourozencích. To, jak se jednou moje babička v horečce zmínila o nějaké „chudince Lidušce“, a otec ji hned přerušil. Ta fotografie malého děvčátka, kterou jsem jednou našla v jeho nočním stolku a on mi ji hned sebral s tím, že to nic není.
A mně to došlo. Došlo mi to v celé té hrůze. Můj otec měl sestru. Sestru, o které nikdo nemluvil. Sestru, kterou zřejmě kvůli nějaké duševní nemoci nebo postižení rodina schovávala před světem. Tady. V téhle malé, tmavé kobce na půdě.
Můj otec neschovával na půdě poklad. Schovával tam to nejhorší rodinné tajemství. Tu největší bolest a vinu svého života. Ten zákaz nebyl určený mně, aby chránil nějaké tajemství přede mnou. Ten zákaz byl určený jemu. Aby on sám nemusel chodit na místo, které mu celý život připomínalo jeho ztracenou sestru.
Teď ležím v noci v posteli a nemůžu spát. Před očima vidím ty zoufalé kresby. Myslím na tu malou, zapomenutou holčičku, která tu žila svůj smutný život. A myslím na svého tátu. Na toho tichého, přísného muže, který v sobě celý život nosil tak obrovské břemeno.
Konečně chápu jeho smutek. Chápu jeho ticho. Ale to poznání mi nepřineslo klid. Přineslo mi jen bolest. Protože teď to tajemství, ten smutek a ta vina přešly na mě. A já nevím, jestli s nimi dokážu žít.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
