Článek
Dočkat se prázdnin nebo třeba Ježíška se v dětství zdálo téměř nemožné. V dospělosti však býváme překvapeni tím, že už opět nastaly Vánoce, další rok je za námi a jsme opět starší. Tento fenomén je natolik rozšířený, že si na něj „posvítila“ dokonce i věda.
Jak zjistil profesor Adrian Bejan se svým týmem, je podstata tohoto jevu založena na fyzice zpracování nervových signálů. Podle amerických odborníků spočívá vysvětlení v tom, že během stárnutí klesá rychlost, s jakou lidský mozek vnímá a mění mentální obrazy. Tedy dochází k subjektivní změně vnímání plynutí času, které se s věkem zrychluje.
Jak se podařilo prokázat, s věkem se zvětšuje velikost a složitost sítí neuronů v našem mozku - elektrické signály tedy musí překonávat větší vzdálenosti, a proto zpracování signálu trvá déle. Stárnutí navíc způsobuje, že se naše nervy hromadí poškození, která kladou odpor toku elektrických signálů, což dále zpomaluje dobu potřebnou pro zpracování.
Ve skutečnosti tedy nejde o to, že zážitky z dětství by byly hlubšího charakteru nebo se jevily být smysluplnější. Zpracování vjemů v rychlém sledu je samozřejmě pouze jednou variantou pro vysvětlení podstaty rychlejšího vnímání času a je potřeba i další výzkum, abychom do jeho podstaty pronikli hlouběji.
Co se děje s naším vnímáním v průběhu času
Doktor Santosh Kesari, neurolog, neuroonkolog, neurovědec a vedoucí oddělení translačních neurověd a neuroterapie v John Wayne Cancer Institute při Providence Saint John's Health Center, který se tímto jevem rovněž zaobíral, přidává další vysvětlení: Jde jednoduše o odlišnou perspektivu vnímání.
Stačí si uvědomit, že rok života znamená pro desetileté dítě něco zcela odlišného než například pro jeho prarodiče. Velmi dobře se tento fakt ilustruje v procentuálním vyjádření: V případě dítěte jde o celkem 10 % života, u člověka ve věku 60 let se jedná o méně než 2 % jeho života.
Musíme si navíc uvědomit to, že hloubka zážitku je subjektivní: Naše prožitky pozdějšího věku nejsou silnější, jak už bylo řečeno. Problém spočívá v tom, že jednoduše nejsou nové, respektive nejsou nové tak často. S přibývajícím věkem se tak objevuje méně a méně podnětů, které stojí za to si pamatovat. Hodnotu svého času však míváme sklony posuzovat právě podle okamžiků, které nám stojí za to si v paměti uchovat.
Možné vysvětlení podle odborníků spočívá i v tom, že dospělí se jednoduše s postupující zkušeností naučí čas vnímat „správně“. Doktorka Patricia Costello, neurovědkyně působící na Walden University v americké Minesotě, která se tímto tématem rovněž zaobírala, vysvětluje princip takto: To, že dětem čas ubíhá pomaleji, je dáno tím, že pracovní paměť, pozornost a řídicí funkce procházejí vývojem na úrovni nervových spojů.
Jak subjektivně plynutí času zpomalit
U dětí je nervový přenos pomalejší. Jejich neurony totiž ještě nejsou v plné míře vybaveny myelinem. Což je lipoprotein, který tvoří kolem axonů (neuritů) neuronů obaly známé jako myelinové pochvy. A jeho hlavní podstatou je to, že zrychluje vedení vzruchu.
To se podařilo potvrdit i výzkumy, během nichž měli účastníci odhadovat délku trvání tónů, které jim výzkumný tým předložil. Zjistilo se, že dětské odhady byly v tomto směru poměrně nepřesné, což se konkrétně týkalo výzkumných „objektů“ ve věku 5 let, které už jsou děti dost staré na to, aby se s nimi takový experiment dal realizovat.
Toto zpoždění ve vnímání času v konkrétním okamžiku však nepřesahuje rámec raného dětství a ani v konečném důsledku nehraje roli v retrospektivním vnímání času. A tedy nakonec nevysvětluje subjektivní zkušenost, kterou máme v dospělosti, kdy máme pocit, jako by čas plynul pomaleji. V rovině individuálního vnímání se tak opět odborníci přiklánějí k tomu, že jde spíše o to, že si v dětství vytváříme více nových vzpomínek.
Což je i cesta, jak plynutí času v dospělém věku poněkud „zpomalit“: Nejúčinnější je totiž vybočení z rutiny. Tedy snažit se trávit čas s novými lidmi nebo odlišnými činnostmi, než jsme běžně zvyklí. Možnou cestou je také sdílení zážitku s ostatními, a to různými cestami, osobně, písemně i prostřednictvím fotografií. Díky tomu si vybavíme nejrůznější detaily. Především v období stárnutí jsme náchylnější k tomu, že jako osamělým se nám zdá, že čas mimořádně ubíhá.
Zdroje
