Článek
Dočkat se prázdnin nebo třeba Ježíška se v dětství zdálo téměř nemožné. V dospělosti však býváme překvapeni tím, že už opět nastaly Vánoce, další rok je za námi a jsme opět starší. Tento fenomén je natolik rozšířený, že si na něj „posvítila“ dokonce i věda.
Jak zjistil profesor Adrian Bejan se svým týmem, je podstata tohoto jevu založena na fyzice zpracování nervových signálů. Podle amerických odborníků spočívá vysvětlení v tom, že během stárnutí klesá rychlost, s jakou lidský mozek vnímá a mění mentální obrazy. Tedy dochází k subjektivní změně vnímání plynutí času, které se s věkem zrychluje.
Jak se podařilo prokázat, s věkem se zvětšuje velikost a složitost sítí neuronů v našem mozku - elektrické signály tedy musí překonávat větší vzdálenosti, a proto zpracování signálu trvá déle. Stárnutí navíc způsobuje, že se naše v nervech hromadí poškození, která kladou odpor toku elektrických signálů, což dále zpomaluje dobu potřebnou pro zpracování.
Ve skutečnosti tedy nejde o to, že zážitky z dětství by byly hlubšího charakteru nebo se jevily být smysluplnější. Zpracování vjemů v rychlém sledu je samozřejmě pouze jednou variantou pro vysvětlení podstaty rychlejšího vnímání času a je potřeba i další výzkum, abychom do jeho podstaty pronikli hlouběji.
Co se děje s naším vnímáním v průběhu času
Doktor Santosh Kesari, neurolog, neuroonkolog, neurovědec a vedoucí oddělení translačních neurověd a neuroterapie v John Wayne Cancer Institute při Providence Saint John's Health Center, který se tímto jevem rovněž zaobíral, přidává další vysvětlení: Jde jednoduše o odlišnou perspektivu vnímání.
Stačí si uvědomit, že rok života znamená pro desetileté dítě něco zcela odlišného než například pro jeho prarodiče. Velmi dobře se tento fakt ilustruje v procentuálním vyjádření: V případě dítěte jde o celkem 10 % života, u člověka ve věku 60 let se jedná o méně než 2 % jeho života.
Musíme si navíc uvědomit to, že hloubka zážitku je subjektivní: Naše prožitky pozdějšího věku nejsou silnější, jak už bylo řečeno. Problém spočívá v tom, že jednoduše nejsou nové, respektive nejsou nové tak často. S přibývajícím věkem se tak objevuje méně a méně podnětů, které stojí za to si pamatovat. Hodnotu svého času však míváme sklony posuzovat právě podle okamžiků, které nám stojí za to si v paměti uchovat.
Možné vysvětlení podle odborníků spočívá i v tom, že dospělí se jednoduše s postupující zkušeností naučí čas vnímat „správně“. Doktorka Patricia Costello, neurovědkyně působící na Walden University v americké Minesotě, která se tímto tématem rovněž zaobírala, vysvětluje princip takto: To, že dětem čas ubíhá pomaleji, je dáno tím, že pracovní paměť, pozornost a řídicí funkce procházejí vývojem na úrovni nervových spojů.
Jak subjektivně plynutí času zpomalit
U dětí je nervový přenos pomalejší. Jejich neurony totiž ještě nejsou v plné míře vybaveny myelinem. Což je lipoprotein, který tvoří kolem axonů (neuritů) neuronů obaly známé jako myelinové pochvy. A jeho hlavní podstatou je to, že zrychluje vedení vzruchu.
To se podařilo potvrdit i výzkumy, během nichž měli účastníci odhadovat délku trvání tónů, které jim výzkumný tým předložil. Zjistilo se, že dětské odhady byly v tomto směru poměrně nepřesné, což se konkrétně týkalo výzkumných „objektů“ ve věku 5 let, které už jsou děti dost staré na to, aby se s nimi takový experiment dal realizovat.
Toto zpoždění ve vnímání času v konkrétním okamžiku však nepřesahuje rámec raného dětství a ani v konečném důsledku nehraje roli v retrospektivním vnímání času. A tedy nakonec nevysvětluje subjektivní zkušenost, kterou máme v dospělosti, kdy máme pocit, jako by čas plynul pomaleji. V rovině individuálního vnímání se tak opět odborníci přiklánějí k tomu, že jde spíše o to, že si v dětství vytváříme více nových vzpomínek.
Což je i cesta, jak plynutí času v dospělém věku poněkud „zpomalit“: Nejúčinnější je totiž vybočení z rutiny. Tedy snažit se trávit čas s novými lidmi nebo odlišnými činnostmi, než jsme běžně zvyklí. Možnou cestou je také sdílení zážitku s ostatními, a to různými cestami, osobně, písemně i prostřednictvím fotografií. Díky tomu si vybavíme nejrůznější detaily. Především v období stárnutí jsme náchylnější k tomu, že jako osamělým se nám zdá, že čas mimořádně ubíhá.
Zdroje
