Článek
Byla jsem spokojená s tím, kým jsem a jak vypadám. A tak jsem se rozhodla, že si k těm narozeninám udělám radost a koupím si opravdu kvalitní, drahý parfém, po kterém jsem toužila už léta.
Vydala jsem se do jedné z těch luxusních parfumerií v centru města. Byl to pro mě malý svátek. Užila jsem si ten pocit, když jsem vcházela do prosvětleného, voňavého prostoru. Zkoušela jsem si na papírky různé vůně, nechávala je rozležet a snažila se najít tu pravou, která by vystihovala mé nové, sebevědomé já. Cítila jsem se dobře, žensky a elegantně.
Po chvíli ke mně přistoupila prodavačka. Byla to starší, dokonale upravená dáma s precizním make-upem a přísným drdolem. Z jejího pohledu bylo jasné, že je expertkou na svém místě. „Mohu vám pomoci, mladá paní?“ zeptala se a to oslovení „mladá paní“ mě pobavilo a potěšilo. Poradila mi, doporučila několik vůní a byla velmi profesionální. Nakonec jsem si vybrala. Byla jsem nadšená.
Šla jsem k pokladně, abych zaplatila za svůj vysněný flakonek. Zatímco prodavačka pečlivě balila parfém do hedvábného papíru a vkládala ho do dárkové taštičky, zkoumavě si mě prohlížela. Pak se na mě podívala s povzbudivým, téměř mateřským úsměvem. „Víte,“ začala konverzačním tónem, „máte moc hezkou pleť.“
Zářila jsem. „Ó, děkuji,“ odpověděla jsem upřímně potěšená. Takový kompliment od profesionálky opravdu zahřeje u srdce. Ale ona ještě neskončila.
„…na váš věk,“ dodala věcně.
Můj úsměv zamrzl. Ta tři slova visela ve vzduchu jako těžký, jedovatý mrak. „Na váš věk.“ Z příjemného komplimentu se v jediné vteřině stala urážka. Najednou jsem si nepřipadala jako žena v nejlepších letech, ale jako starý kus nábytku, který je „v dobrém stavu na to, jak je starý“.
Ale to nebylo všechno. Paní prodavačka, ve svém přesvědčení, že mi prokazuje tu nejlepší službu, pokračovala ve svém monologu. „Ale už je vidět, že ta pleť potřebuje pořádnou, cílenou péči,“ řekla a ukázala na regál za sebou plný drahých kelímků. „Máme teď zrovna v akci úžasný liftingový krém s kaviárem proti hlubokým vráskám. Je přímo pro zralou pleť, jako je ta vaše. Opravdu doporučuju. Víte, je nejvyšší čas začít o sebe pořádně pečovat, dokud to má ještě smysl. Dám vám vzoreček, abyste viděla, jaké zázraky to umí.“
Stála jsem tam, neschopná slova. Během minuty mě tato cizí žena stihla zařadit do kategorie „zralá pleť“, diagnostikovat mi „hluboké vrásky“ a naznačit, že pokud nezačnu okamžitě jednat, můj obličej se brzy rozpadne. Můj pocit radosti a sebevědomí byl pryč. Nahradil ho stud a náhlá, palčivá nejistota. Opravdu vypadám tak staře? Jsou mé vrásky tak viditelné? Ten krásný den se v jediné chvíli proměnil v přehlídku mých vlastních nedostatků.
Chtělo se mi utéct. Ale pak se ve mně něco vzbouřilo. Hněv. Kdo jí dal právo mě takhle hodnotit? Kdo jí dal právo mi říkat, že bych se o sebe měla „začít starat“? Celý život se o sebe starám. O svou rodinu, o svou práci, o svou domácnost. A teď mi nějaká cizí paní bude říkat, že je nejvyšší čas začít, jako by mi zbývalo pět minut do dvanácti?
Zhluboka jsem se nadechla a podívala jsem se jí zpříma do očí. Nasadila jsem ten nejmilejší, ale zároveň nejledovější úsměv, jakého jsem byla schopna.
„Děkuji vám za vaši starost a za nabídku,“ řekla jsem klidně. „Ale já jsem se svými vráskami vlastně docela spokojená. Víte, já si myslím, že jsem si každou z nich poctivě odžila a zasloužila. Tohle jsou vrásky od smíchu, když mi děti vyprávěly vtipy. Tady tyhle jsou od starostí, když byly nemocné. A tyhle kolem očí, ty jsou ze všech těch krásných západů slunce, které jsem viděla.“ Udělala jsem malou pauzu. „Takže ten váš zázračný krém s kaviárem s dovolením přenechám někomu, kdo chce svou minulost vymazat. Já si tu svou chci nechat. Vezmu si jen ten parfém, děkuji.“
Paní prodavačka na mě zůstala zírat s otevřenou pusou. Zřejmě nebyla zvyklá na to, že by se jí někdo postavil. Zaplatila jsem, vzala si svou krásnou taštičku a s hlavou vztyčenou jsem odešla z obchodu.
Venku jsem se zastavila a podívala se na svůj odraz ve výloze. Viděla jsem ženu ve čtyřiceti. Viděla jsem ty vrásky kolem očí a úst. Ale už jsem v nich neviděla chybu. Viděla jsem v nich svůj život. Ten den mi nezkazila. Naopak. Její neomalenost mě donutila uvědomit si něco důležitého. Že krása není v absenci vrásek. Je v příbězích, které ty vrásky vyprávějí. A já jsem na ten svůj příběh pyšná.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
