Článek
Posledních pár měsíců bylo peklo. Jana si neustále stěžovala na naše dvě kočky, Micku a Mourka. Prý ji pořád budí, musí jim otevírat dveře, dělají hluk, skáčou po ní. Její agrese stoupala s každým údajně probdělým ránem. Už jsem reálně zvažoval, že kočky dám sestře, jen abychom měli klid. Ultimátum znělo jasně: buď půjdou z domu ony, nebo ona.
Zarazilo mě to až jednoho rána. Tvrdila, že v noci několikrát vstávala, konkrétně v jednu a pak párkrát kolem třetí. Jenže to byla očividná lež. Já jsem tu noc pracoval na projektu a šel spát až ve čtyři, takže jsem s naprostou jistotou věděl, že celou dobu tvrdě spala. Tehdy mi to došlo. Ona si vymýšlí. Rozhodl jsem se zjistit, co za tím vězí.
Počkal jsem, až půjde večer spát. Pustil jsem kočky z ložnice, ztlumil jas na mobilu na minimum a předstíral, že taky spím. Ležel jsem tam celou noc, nudil se k smrti, ale ani na vteřinu jsem nezamhouřil oko. Každých třicet minut jsem si do poznámek v telefonu zapsal čas a stručný záznam.
Výsledek? V 3:18 Mourek seskočil z křesla. V 4:57 Micka potichu chroupala granule u dveří. To bylo vše. Absolutní ticho.
Jana spala jako zabitá od jedenácti večer do devíti do rána. A hned po probuzení spustila tu svou písničku. „Dneska to bylo nejmíň sedmkrát. Zase jsem se vůbec nevyspala, já už nemůžu.“ V tu chvíli se ve mně vařila krev. Byl jsem vyčerpaný a otrávený z těch lží.
„To je zajímavé,“ řekl jsem ledově. „Já byl celou noc vzhůru a monitoroval jsem je. Kočky v ložnici vůbec nebyly. Mám tu přesné časy. Tak proč lžeš a snažíš se mě donutit, abych se zbavil zvířat, která miluju?“ Jen tam seděla, třásla se vzteky a mlčela. Pak beze slova vstala a odešla.
Když se po pár hodinách vrátila, obvinila mě. Jsem prý posedlý magor a chovám se jako vyšetřovatel. Lhát o tom, že spím, a dělat si poznámky prý bylo „přes čáru“. Já jsem se stal tím špatným.
O pár dní později přišel zvrat. Volali mi z psychiatrické nemocnice v Bohnicích, že Janu hospitalizovali poté, co na veřejnosti pronesla něco znepokojivého. Chtěli, abych přijel na „rodinnou terapii“. Tam konečně kápla božskou.
Důvod její nenávisti ke kočkám? Je to tak absurdní, až to bolí. Žádná nevěra, žádná psychická nemoc, žádná nuda ve vztahu. Před pár měsíci jí prý jedna z koček šlápla na notebook a smazala jí rozepsanou povídku. Od té doby je nenáviděla. A když viděla, že se jich kvůli ní nevzdám, udělala si z toho osobní cíl. Donutit mě, abych si vybral. Chtěla vyhrát.
Psycholožka se mě zeptala, jak se cítím. Řekl jsem pravdu. Že to byl hezký vztah, ale že chci rozvod. Viděl jsem v ní zákeřnou a zlomyslnou stránku, se kterou nechci mít nic společného. Začala na mě křičet, že jsem špína, když si vyberu zvířata místo ní. Ale aspoň kočky mi nedávají ultimáta.
Teď je v nemocnici a já vím, že je to tak nejlepší. Má čas si všechno srovnat v hlavě. A já mám jistotu, že jsou Micka s Mourkem v bezpečí. Jak mi radili na internetu: „Kočky si nech, nový domov hledej pro manželku.“ Nikdy bych nečekal, že to takhle dopadne, ale život holt není vždycky fér.
Šli byste taky tak daleko, abyste odhalili lež? Nebo si myslíte, že Pavlova metoda byla přes čáru? Podělte se o svůj názor nebo podobnou zkušenost na pribehy.kral@seznam.cz. Možná právě váš pohled zveřejním příště.
