Článek
Letěli jsme tehdy s cestovkou na Krétu. Klasická dovolenková atmosféra, lidé v kraťasech a sandálech, těšení se na moře. Když letuška monotónním hlasem požádala o vypnutí všech elektronických zařízení, poslušně jsem svou Nokii 3310 vypnul. Ale to nestačilo.
Co když se nějakou chybou sama od sebe zapne? Co když to někdo zjistí? V hlavě se mi rozjel katastrofický scénář: letadlo se kvůli mně otočí, všichni na mě budou ukazovat prstem, dostanu obrovskou pokutu a možná mě i zavřou. S bušícím srdcem jsem sundal zadní kryt a vycvakl baterku. Teprve pak jsem se trochu uklidnil. Kolem mě si lidé dál četli Blesk a smáli se, pravděpodobně s mobily v kapsách jen v tichém režimu.
Nedávno mi tahle absurdní vzpomínka vyplavala na mysl a já si uvědomil, že to nebyl ojedinělý incident. Byl to jen extrémní projev strachu, který mě provází celý život. Strachu z toho, že „budu mít průšvih“.
Ten pocit znám dokonale. Je to ten studený pot na zádech, když do tramvaje nastoupí revizor, i když vím, že mám platnou Lítačku. Je to panika, když mám dvě minuty zpoždění do práce. Je to trojitá kontrola každého e-mailu, aby v něm nebyla ani čárka špatně. Je to ten neustálý pocit, že jsem pod drobnohledem a čeká se jen na moji chybu.
Vždycky jsem měl pocit, že pro ostatní platí jiná pravidla. Že svět je plný lidí, kterým všechno projde, kteří mohou ohýbat pravidla a brát je jen jako doporučení. A pak jsem tu já. Ten, koho by zaručeně chytili. Ten, na kom by si smlsli. Ten pocit, že jsem nějak méněcenný, že nemám nárok na omyl, který ostatní mají.
Možná to začalo v dětství. Táta byl strašně přísný na maličkosti. Rozlitá Kofola na nový koberec znamenala týden tiché domácnosti. Ztracené klíče byly důkazem mé absolutní neschopnosti. Naučil jsem se, že chyba se nerovná poučení, ale trest. A tak jsem se snažil chybám za každou cenu předcházet. I za cenu života v neustálém stresu.
Zlom přišel nedávno v práci. Můj mladší kolega Martin omylem poslal klientovi rozpracovanou verzi prezentace. Ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal. Už jsem plánoval omluvné e-maily a krizové scénáře. A náš šéf? Přišel, podíval se na to, zasmál se a řekl: „Hele, Martine, pošli jim to správně a napiš, že jsi jenom člověk. Hlavně klid.“
Žádný průšvih. Žádný křik. Žádná katastrofa. Svět se nezbořil. A v ten moment mi to došlo. V hlavě mi naskočil obraz, jak v tom letadle dřepím nad tou ubohou Nokií a páčím z ní baterku. Uvědomil jsem si, že většinu života žiju v očekávání trestu, který ve skutečnosti nikdy nepřijde.
Ten strach ve mně pořád je. Ale už vím, odkud pramení. Už vím, že to není o pravidlech, ale o mém vlastním pocitu nedostatečnosti. A tak se učím dýchat. Když mi zase začne bušit srdce, protože nemůžu najít peněženku, řeknu si: „Pavle, klid. Nejsi horší než ostatní. A i kdybys měl průšvih, svět se nezboří.“
Poznáváte se v tomhle příběhu? Máte také neustálý strach, že „budete mít průšvih“, i když jste nic neudělali? Podělte se o své zkušenosti na pribehy.kral@seznam.cz. Sdílení je někdy ten nejlepší způsob, jak zjistit, že v tom nejsme sami.
