Článek
Když jsme si s manželkou konečně koupili náš první dům, byli jsme v sedmém nebi. A hlavním důvodem, proč jsme si vybrali právě tenhle, byl velký nadzemní bazén na zahradě. Představovali jsme si, jak si tam naše dcery budou v létě hrát a jak budeme o víkendech pořádat grilování pro kamarády. Byl to náš splněný sen o klidném rodinném životě. Netušili jsme, že náš sen se brzy pokusí ukrást parta drzých sousedů.
Asi dva týdny po nastěhování odjela moje žena s dcerami na návštěvu k rodičům. Já jsem zůstal doma sám. Jedno odpoledne jsem se vrátil unavený z práce a těšil jsem se na studené pivo a chvíli ticha. Sotva jsem si ale v kuchyni otevřel lahev, uslyšel jsem z venku smích a cákání vody. Nejdřív jsem tomu nevěnoval pozornost. Sousedé napravo i za námi mají také bazény, tak jsem si myslel, že ten hluk jde od nich.
Ale ten křik a smích se zdál být čím dál tím blíž. Znělo to, jako by ti lidé byli přímo za mým oknem. Zvědavě jsem odhrnul žaluzie a podíval se na naši zahradu. A v tu chvíli jsem ztuhnul. V mém bazénu se koupala cizí rodina. Nějaký chlap, ženská a dvě děti, které jsem v životě neviděl. Skákali, cákali a chovali se, jako by jim to tam patřilo.
Chvíli jsem na ně jen nevěřícně zíral. To si dělají legraci? Jak se sem vůbec dostali? A co si proboha myslí? Vztek mi zatemnil mysl. Otevřel jsem dveře na terasu a rázným krokem jsem k nim zamířil. „Co tady děláte?!“ křikl jsem na ně. „Kdo jste a proč jste v mém bazénu?!“
Ten muž se na mě podíval, jako bych já byl ten, kdo je tu špatně. „Ale, klídek,“ řekl líně. „Nám paní Nováková (původní majitelka) říkala, že se tady můžeme koupat, kdykoliv budeme chtít.“ Jeho vysvětlení mě naprosto odzbrojilo svou drzostí.
„Poslyšte,“ řekl jsem a snažil jsem se ovládat. „Já jsem tenhle dům od paní Novákové koupil. A její pozvání už dávno neplatí. Tohle je můj soukromý pozemek.“ Ale on se jen naštvaně zamračil.
„Co to má být?!“ vyjela na mě ta jeho žena. „Moje děti se chtějí jen koupat!“ „Fajn,“ odpověděl jsem. „Tak je vezměte na městské koupaliště.“
„Ale my jsme se sem chodili koupat celé roky!“ pokračovala v hádce. „Dobře,“ řekl jsem a už jsem ztrácel trpělivost. „Ale teď už nebudete. Okamžitě odejděte, nebo volám policii.“
„Páni! Takže takhle vy na to?“ řekl ten chlap posměšně. „My se chceme jen vykoupat a vy hned vyhrožujete!“ V tu chvíli jsem věděl, že další diskuze je zbytečná.
„Víte co? Dám vám na výběr,“ řekl jsem ledovým hlasem. „Buď si postavíte vlastní bazén, nebo půjdete na koupaliště. Ale z mého pozemku zmizíte. Volám policii za… tři… dva…“
To zabralo. „Tak pojďte, děti,“ řekla ta žena naštvaně. „Tenhle pán je zlý a nepřeje vám žádnou legraci.“ Zatímco sbírala jejich věci, ještě na mě stihla zavolat: „Vraťte se zase a podám na vás trestní oznámení za porušování domovní svobody!“
„Dobře, buďte dál takový protiva,“ odsekl ten chlap. Podíval jsem se na něj a s úsměvem jsem mu odpověděl: „Budu. V pohodlí svého vlastního bazénu.“
Uraženě a za neustálého brblání konečně opustili mou zahradu. Zůstal jsem tam stát a jen jsem kroutil hlavou. Nechápal jsem, kde se v lidech bere taková drzost a pocit, že mají právo na cizí majetek. Ten den jsem si uvědomil, že můj sen o klidném sousedství bude asi ještě složitý. A že první věc, kterou musím udělat, je pořídit si na branku pořádný zámek.
