Článek
Klára měla čerstvě po maturitě. Celý svět jí ležel u nohou, byla plná plánů na vysokou, na cestování, na život. A pak přišla s ním. S Richardem. Bylo mu dvacet devět, jí čerstvých osmnáct. Můj vnitřní alarm začal řvát jako na poplach.
Co chce skoro třicetiletý chlap s holkou, která si sotva vyzvedla občanku? Zareagoval jsem jako typický táta. Hrál jsem si na policajta, vysvětloval jí, že to není dobrý nápad, že ji jen využije. Výsledek? Stáhla se do sebe a přestala se mnou mluvit.
Po pár dnech mi to došlo. Takhle ji jen zaženu přímo do jeho náruče. Musel jsem změnit strategii.
Sedl jsem si s ní a omluvil se. Řekl jsem jí, že ji miluju a že i když s jejím výběrem nesouhlasím a mám o ni strach, budu ji podporovat. Že jsem její táta, ne její soudce. A že dveře u mě bude mít vždycky otevřené.
Klára byla šťastná. Viděl jsem na ní tu obrovskou úlevu. Hned souhlasila, abych se s Richardem seznámil.
Sešli jsme se druhý den v místní pizzerii. Nedělal na mě vyloženě špatný dojem, ale něco tam nesedělo. Nějaká falešná slizkost pod povrchem. Navíc se jí neustále dotýkal, osahával ji na veřejnosti tak, že mi to bylo nepříjemné. Říkal jsem si, že jsem asi jen přehnaně ochranitelský otec.
O pár dní později se to celé sesypalo.
Klára přišla domů, byla bledá jako stěna. Tichým hlasem mi oznámila, že se jí Ríša zeptal, kdy se k němu nastěhuje do jeho pronajaté garsonky. Znali se sotva měsíc.
Byl jsem v naprostém šoku.
„Nechci se k němu stěhovat,“ zašeptala. „Tati, všechno je to moc rychlý. A já se bojím mu říct ne, bojím se, že bude hrozně naštvaný.“
Podíval jsem se na ni a viděl jsem v jejích očích něco, co jsem tam nikdy předtím neviděl. Skutečný strach.
„Můžeš mu říct ne,“ řekl jsem klidně. „A jestli se bude zlobit, je to jeho problém. Máš plné právo mít pocit, že je to moc rychlé.“
A pak přišla ta věta. Věta, po které se mi zastavilo srdce a kterou nikdy nezapomenu.
„Já se bojím, že mi něco udělá, když odmítnu.“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Začal jsem brečet. Dospělý chlap, seděl jsem v kuchyni a tekly mi slzy po tvářích a moje vyděšená dcera mě utěšovala. Bylo to to nejhorší, co jsem v životě slyšel. Představa, že se moje holčička bojí toho zmetka, byla nesnesitelná.
Objal jsem ji a slíbil jí, že u mě bude v bezpečí. Že společně vymyslíme, co dál.
O pár dní později se Klára rozhodla. Že se s ním rozejde. Poprosila mě, abych byl u toho, kdyby se „něco zvrtlo“. Seděli jsme u stolu v obýváku a ona mu volala. Měla to na hlasitý odposlech.
Nejdřív mluvili normálně. Pak Klára nabrala dech a řekla to. „Ríšo, chci se s tebou rozejít.“
Jeho hlas se okamžitě změnil. Z medového tónu se stal ledový chlad plný výhrůžek. „Ani tě nehne, že se se mnou rozcházíš. Nebo tě zase štípnu, lásko… a tentokrát to bude bolet!“
Podíval jsem se na Kláru. V očích měla čirou hrůzu. Už jsem se neudržel.
Vytrhl jsem jí telefon z ruky. „Jestli jsi neslyšel, tak se s tebou rozchází!“ zařval jsem do toho telefonu tak nahlas, až se třásly skleničky ve vitríně. „A jestli se k mojí dceři ještě někdy přiblížíš na metr, tak tě tak štípnu, že se z toho zblázníš!“
Jen to típnul.
Klára na mě koukala s vykulenýma očima. „Tati, takhle naštvaného jsem tě ještě nikdy neviděla.“
Jsem jenom rád, že mi začala věřit dřív, než bylo pozdě. Že se mi svěřila. Teď je v bezpečí a my uvidíme, co bude dál. Pokud bude dál otravovat, soudní zákaz přiblížení je další na řadě.
Máte podezření, že s novým partnerem vašeho dítěte není něco v pořádku? Jak jste situaci řešili? Podělte se o své příběhy na pribehy.kral@seznam.cz. Vaše zkušenost může ochránit někoho jiného.
