Článek
Tento večer jsem udělal strašlivou chybu. Moje přítelkyně Veronika – mimochodem, teprve moje druhá v životě – mě pozvala na večeři ke svým rodičům. Byl jsem nervózní, stydlivý a vyděšený. Ale věděl jsem, že se tomu nedá vyhnout.
Seznámení proběhlo dobře. Všichni byli milí. A v mé nervózní hlavě se zrodil nápad. Geniální nápad. Udělám nějakou komickou scénku, abych je pobavil a zapsal se u nich jako vtipný a zábavný chlapík.
Pak přinesli na stůl večeři. A já uviděl pečené brambory. A tehdy mě to napadlo. Bude nesmírně vtipné, když budu předstírat, že absolutně netuším, co je to brambora.
Jak se ukázalo, nebylo.
Když mi na talíři přistála brambora, nasadil jsem výraz hlubokého úžasu, zmatení a zvědavosti. Rodiče si mého výrazu všimli, ale nic neříkali. A tak jsem se zeptal: „Tohle vypadá velmi zajímavě. Co to je, prosím vás?“
Podívali se na mě. „To je pečená brambora,“ řekla matka.
„Aha, zajímavé, pečená… co že to je?“
„Brambora.“
„‚Brambora‘?“ zopakoval jsem s předstíraným údivem. „Zajímavé. Nikdy jsem o bramboře neslyšel. Vypadá to ale dobře.“
V tu chvíli jsem si uvědomil, že můj geniální vtip vůbec nepochopili. Mysleli si, že jsem idiot, který opravdu neví, co je brambora. A já jsem věděl, že kdybych teď přiznal, že to byl jen hloupý vtip, ponížil bych se na tisíc let dopředu. A tak jsem se rozhodl pro jedinou možnou věc: zatloukat.
Zeptali se mě, naprosto nevěřícně, jestli to myslím vážně. Jestli jsem nikdy neslyšel slovo brambora. A já jel dál. Ano, nikdy. Nejen, že jsem ji nikdy nejedl, ale nikdy jsem ani neslyšel to slovo.
Veronika rudla trapností. A čím víc jsem trval na svém, tím víc si její rodiče začínali myslet, že si z nich dělám legraci.
V tu chvíli už nebylo cesty zpět. Musel jsem do toho jít na sto procent. Otec začal být podrážděný. „Už toho bylo dost!“ řekl. „Děláš si z nás prdel. Přiznej to.“
A já, s klidem a vážností sobě vlastní: „Pane, já vám přísahám, že před dneškem jsem to slovo nikdy neslyšel. Pořád nevím, co brambora je, kromě toho, že je to nějaké jídlo. Nevím, co víc vám mám říct.“
To ho rozčílilo. Rozhodl jsem se situaci zachránit tím, že tu věc ochutnám. Vzal jsem si sousto, a abych tomu dodal na autentičnosti, vydal jsem takový tenký, pisklavý zvuk a zvolal: „Chutná to velmi zvláštně!“
To byla poslední kapka. Otec začal křičet. Matka opakovala: „Co to děláte?“ A Veronika utekla z místnosti.
Nakonec otec zařval, ať vypadnu z jeho domu. Ještě jsem se pokusil o poslední argument, že je iracionální mě vyhazovat jen proto, že jsem nikdy neslyšel o bramborách. To ho rozzuřilo ještě víc.
Teď si s Veronikou píšu esemesky a dál trvám na tom, že opravdu nevím, co je brambora. Je to jediná cesta ven. Musí mi uvěřit.
Kéž bych s tím nikdy nezačal. Ale teď už nemůžu zpátky. Myslím, že se se mnou stejně brzy rozejde.
Pokazili jste si taky někdy první dojem naprosto katastrofálním vtipem? Podělte se o své nejhorší společenské omyly na pribehy.kral@seznam.cz. Sdílená ostuda je poloviční ostuda!
