Článek
Jako první zavedl výraz paedophilia, jímž označil náklonnost k pubescentům, rakousko-německý psychiatr Richard Freiherr von Krafft-Ebing. Dnes je pedofilie definována jakožto sexuální preference předpubertálních, tedy dětských objektů bez vyjádřených sekundárních pohlavních znaků. Zařazena je mezi tzv. parafilie neboli odchylky konstitučních vlastností sexuality.
Některé zdroje rozlišují i pedofilii a hebefilii. Za pedofila se považuje dospělý jedinec, kterého přitahují děti do 12 let věku, zatímco hebefil je dospělý člověk, kterého přitahují dospívající nad 12 let. Pedofilní zaměření může mít povahu heterosexuální, homosexuální, nebo bisexuální. Mezinárodní klasifikace nemocí uvádí, že v populaci pedofilů je 95 % heterosexuálně orientovaných a 5 % homosexuálně orientovaných.
S určitou formou parafilie se podle odborníků jen v Česku potýkají desítky tisíc lidí. Lidí, kteří mají nějaký parafilní zájem, je až okolo 30 % populace. Do stejné kategorie lze zařadit například i sexuální sadismus nebo preference znehybnění partnera. Konkrétně osob s pedofilií se vyskytuje podle odhadu klinického a forenzního psychologa Michaela Seto ze sdružení Royal Ottawa Healthcare v populaci asi 5 %.
Český psychiatr Cyril Höschl ve shodě s ostatními zdroji potvrzuje, že ve skupině pedofilů v populaci se objevují muži, ale i ženy. Poměr mužů a žen se odhaduje na 10:1. U sexuálně deviantních žen je velmi často zjištěna duální diagnóza, jako je porucha osobnosti, závislost na alkoholu a drogách, mentální retardace či porucha osobnosti. Dále známý expert upozorňuje na poměrně důležitý aspekt této odchylky: Že pedofil nemusí a priori být pro běžnou společnost jakkoli nebezpečný a nelze jeho konání automaticky ztotožnit se sexuálním zneužíváním dětí nebo znásilněním. Ve skutečnosti pouze 25 až 50 % případů zneužití dětí je spácháno právě lidmi s touto odchylkou.
Pedofilie nemusí být společensky nebezpečnou odchylkou
Nejméně 90 % případů pohlavního zneužívání dětí mají na svědomí dle statistik heterosexuálové. Důvodem, proč si pachatelé sexuálně motivovaných činů vybírají děti, je jednoduše to, že taková oběť je snáze dostupná. Sexuálních deliktů se v 95 % dopouštějí osoby pod vlivem alkoholu či jiných návykových látek a osoby s poruchou osobnosti.
Pedofilie má povahu celoživotního zaměření, setrvalé vlastnosti. Její projevy se však s věkem mění. V některých případech lze tyto tendence i zcela potlačit, eventuálně je transformovat do jiných projevů. Být to mohou jak umělecká díla, tak i samotná práce s dětmi, například v rámci pedagogického působení. Uvádí se navíc, že v této oblasti dosahují jedinci s touto formou parafilie mnohdy výrazných úspěchů. Dětem skutečně rozumí a jsou jimi samými dobře přijímáni.
Jaký je mechanismus vzniku pedofilie, o tom odborníci nemají jasno. Všeobecně přijímán je názor, že se jedná o vrozenou poruchu. První její projevy se manifestují obvykle v období dospívání, kdy si jedinec má šanci uvědomit, že je s ním něco jinak.
Většina lidí však nevyhledá léčbu, neboť to většinou nebývá nezbytné. Pedofilie nemusí žádným způsobem komplikovat člověku život a celá řada těchto jedinců je schopna svým chováním nepřekračovat obecně respektované právní a morální normy. Uvádí se, že kompenzace ve standardním manželském svazku je velmi dobře možná. Reálné je uspokojení daných preferencí prostřednictvím erotických snů a masturbačních fantazií.
Pedofil může k objektům svého zájmu pociťovat lásku, náklonnost, touží být v jejich přítomnosti, navázat s nimi vztah. Nemusí se však jednat o potřebu naplnit vztah v tradičním slova smyslu partnerském nebo sexuálním. Toto emocionální pouto může být vyjádřeno i jako pociťované poslání věnovat se dětem, jako schopnost přátelství a citové blízkosti s nimi či jako pocit štěstí a naplnění z času s nimi stráveného.
Pedofil dokáže svou odlišnou zvládnout, a to i s pomocí odborníků
Někteří popisují svoje vztahy s dětmi jako láskyplné, milující a zcela asexuální. Sexuální kontakt navíc nebývá závažného charakteru. Může mít formu zcela nevinných doteků například při hře. Parafilik se nerovná sexuální delikvent, jak pro média v rámci kampaně projektu Parafilik, který vznikl pod Národním ústavem duševního zdraví, upozornila i vedoucí Centra pro Sexuální Zdraví a Prevenci NUDZ Kateřina Klapilová.
Pedofilie však stále patří k odchylkám společensky neakceptovaným. Také ti, kteří se obávají, že by se jim jejich sexuální preference mohly vymknout z rukou, se proto z obav ze stigmatizace zdráhají komukoli svěřit a otálejí i s návštěvou odborníků.
Právě změna sebepojetí a chování, zvýšení sebeovládací schopnosti je přitom klíčová. A odborná pomoc to může zajistit. Coby vrozená preference se pedofilie v pravém slova smyslu léčit jednoduše nedá. Vhodným může být případně též nespecifické tlumení sexuálního pudu (podáváním antiandrogenů nebo kastrací). Sexuální adaptace často není možná pro poruchu osobnosti nebo mentální retardaci a v těchto případech tak sexuální delikty představují reálnou společenskou hrozbu.
Základní diagnostické metody pro sexuologii tvoří psychodiagnostické metody, falometrie a anamnestické vyšetření. Nově se v současné době rovněž používá komplexní metoda v podobě sexodiagnostiky. U parafilií pak konkrétně samotný pacient nejčastěji přispěje k odhalení toho, že jeho sexuální preference nejsou úplně standardní. Masturbační fantazie patří podle předního českého sexuologa MUDr. Petra Weisse mezi první signály deviantního vývoje.
Zdroje
WEISS, P. a kol. Sexuální zneužívání dětí. Grada. Praha, 2005. ISBN 80-247-0929-5.
WEISS, Petr. Sex. Alberta Plus. Praha, 1998, str. 161–163. ISBN 80-85792-99-0
UZEL, R. Pornografie a komerční zneužívání dětí. In: Weiss, P. Sexuální zneužívání dětí. Grada. Praha, 2005. ISBN 80-247-0929-5.
TROJAN, O., WEISS, P., BRICHCÍN, S. Poznámky k ochranné léčbě sexuálních delikventů. In: Československá kriminalistika 23. 1990, str. 124–129.
TANĚV, P. Kastrace? Ani nutit, ani zakazovat. In: Reflex 39/2008, 24. 9. 2008b, str. 78– 79
TANĚV, P. Pedofil umí, co my ne. In: Reflex 38/2008, 18. 9. 2008a.
SCHORSCH, E. Sexuelle Perversionen: Ideologie, Klinik. In: Sigusch, V. (ed.): Therapie sexueller Stoerungen. Thieme. Stuttgart, 1980.
