Článek
Nejvíc ze všeho na světě nesnáším tu otřepanou frázi: „Za peníze si štěstí nekoupíš.“ Vždycky, když ji slyším, mám chuť křičet. Protože vím, že to musel vymyslet někdo, kdo nikdy nemusel otáčet každou korunu dvakrát, než ji utratil. Někdo, kdo neví, jaké to je, když se vám srdce svírá strachy při pohledu na složenky.
Jsem unavená. Jsem unavená z toho, jak na Instagramu vidím kamarády, jak si užívají na dovolené v Chorvatsku nebo na horách, zatímco já mám dvě brigády, abychom s mámou vůbec nějak vyšly. Jsem unavená z toho, že jsme se jako rodina nesešly u večeře už několik měsíců, protože každá máme jiné směny a prostě se nepotkáme. Na dovolené jsme nebyly pět let.
Moje máma je samoživitelka. Dře od rána do večera v obchodě za pár korun na hodinu, bez jakýchkoliv benefitů, jen aby poplatila nájem a jídlo. Aby si mohla dovolit koupit si něco hezkého pro sebe? To je sci-fi. A aby toho nebylo málo, nad tím vším visí stín starých půjček. Když se naši rozvedli, máma si musela půjčit, aby nás vůbec uživila, protože jsme byli ještě malí. A ty dluhy a jejich splátky nás teď pomalu ale jistě drtí.
Tak mi teď znovu řekněte, že si za peníze štěstí nekoupím.
Protože já bych si ho koupila. Koupila bych si čas. Čas, který bych mohla strávit s rodinou, místo abych po večerech doplňovala zboží v supermarketu. Koupila bych mámě odpočinek. Týden u moře, kde by nemusela myslet na to, jestli vyjdeme s penězi do další výplaty. Koupila bych nám klidný spánek, beze strachu z exekutorů.
Peníze možná nejsou štěstí samy o sobě. Ale kupují svobodu. Kupují bezpečí. Kupují čas s těmi, které milujete. A pokud tohle není štěstí, tak už vážně nevím, co to je.
Máte také příběh, který byste s ostatními čtenáři chtěli sdílet? Podělte se mnou o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz a já jej zveřejním příště.
