Článek
Myslím, že už je bezpečné tento příběh zveřejnit, protože dotyčná firma již neexistuje. Před pár lety se chýlil ke konci můj osmiletý kontrakt v jedné velké společnosti. Atmosféra v kancelářích byla jako na potápějící se lodi. Lidé odcházeli jeden po druhém, stoly zely prázdnotou a telefony už dávno nezvonily. Můj šéf se jednoho dne prostě vypařil, zanechal po sobě jen napůl snědený sendvič. Bylo jasné, že se blíží propouštění, a místo toho, abych si hledal novou práci, spočítal jsem si, že pro mě bude finančně výhodnější počkat, až spadne sekera personálního oddělení, a vzít si tučné odstupné.
Měl jsem naspořeno velké množství dnů dovolené a přišlo mi jako hřích nechat je propadnout. Rozhodl jsem se tedy vzít si volno. Věděl jsem, že v tom chaosu nebude nikdo, kdo by mi dovolenou oficiálně schválil. Přesto jsem udělal vše podle pravidel: pečlivě jsem vyplnil žádost ve firemním systému, zapsal si termín do sdíleného kalendáře a informoval těch pár zbývajících kolegů. Pak jsem odjel na dva týdny do Španělska.
Užil jsem si zasloužené volno a vrátil se do ještě prázdnější kanceláře. Když se přiblížily poslední týdny kontraktu, napsal jsem zdvořilý email na personální oddělení (HR) ohledně mého finálního vyúčtování, včetně proplacení veškerého nevyužitého nároku na dovolenou.
Odpověď, kterou jsem dostal zpět od jedné horlivé úřednice, byla jízlivá a arogantní. Její tón byl plný pasivně-agresivní korporátní mluvy. „Dobrý den, pane Nováku,“ stálo v emailu. „Než budeme moci přistoupit k finálnímu vyúčtování, musíte si dát do pořádku své administrativní záležitosti. Dle našich záznamů máte v systému stále otevřenou a neschválenou žádost o dovolenou z minulého měsíce. Je vaší povinností tento záznam uzavřít, abychom mohli pokračovat. Očekávám, že tak učiníte neprodleně.“
Četl jsem ta slova a musel jsem se usmát. Ta arogance, s jakou mi psala, v situaci, kdy se celá firma rozpadala, byla neuvěřitelná. A v tu chvíli se mi v hlavě zrodil plán.
Přihlásil jsem se do toho starého, neohrabaného firemního systému. Našel jsem svou žádost o dovolenou. Zářila na mě červeným písmem: „Čeká na schválení“. Věděl jsem, že manažer, který by ji mohl schválit, už dávno popíjí drinky někde na Bahamách. Systém mi nabízel dvě možnosti: „Požádat o dodatečné schválení“ nebo „Stornovat žádost“.
Řekli, že ji mám uzavřít, pomyslel jsem si. A zrušení je přece také jedna z forem uzavření, ne? Je to jejich systém, jejich pravidla. Budu je dodržovat. Do puntíku.
S pomalým, ďábelským úsměvem jsem klikl na tlačítko „Stornovat žádost“. Na obrazovce se objevilo potvrzení: „Žádost byla zrušena. 10 dnů dovolené bylo připsáno zpět na váš účet.“
Personální úřednici jsem pak poslal zdvořilý email: „Dobrý den, záznam byl uzavřen dle vašich pokynů. Děkuji za upozornění.“
O pár týdnů později mi přišla poslední výplata. Obsahovala mé odstupné a k mému velkému potěšení i tučnou částku za „proplacení nevyčerpané dovolené“. Přesně o deset dnů vyšší, než by měla být.
Takže jsem si užil skvělou, plně placenou dovolenou ve Španělsku, a pak mi za ni firma, díky aroganci jedné úřednice, zaplatila ještě jednou. Připil jsem si sklenkou vína na svého zmizelého šéfa a na horlivou paní z personálního. Někdy se drzost zkrátka nevyplácí.
