Článek
Je to už pár let starý příběh, ale pořád si ho živě pamatuju. S mojí ženou Anetou jsme měli malou, krásnou svatbu na jednom statku za Prahou. Jen nejbližší rodina a přátelé, žádné velké ciráty. Všechno probíhalo hladce a vládla skvělá nálada. Tedy, až na jeden detail – moji matku.
Když jsme jí oznámili termín, nadšeně souhlasila. Jenže asi pět týdnů před svatbou přišel telefonát. „Petře, já nemůžu přijet. Vždyť je to v neděli, to já musím do kostela.“ Nijak zvlášť mě to netrápilo. S matčinými výstřelky jsem se už naučil žít, takže jsem jen pokrčil rameny a řekl „dobře“. Upřímně, tušil jsem, že bez ní tam bude menší riziko nějakého dramatu.
Den před svatbou mi od ní přišla dlouhá zpráva na Messenger. Sáhodlouhý text se dal shrnout do jedné věty: „Bůh mi řekl, že nedělní mše je důležitější než svatba mého syna.“ Což bylo obzvlášť vtipné, protože moji prarodiče, kteří jsou v kostele pečení vaření, neměli nejmenší problém jednu bohoslužbu oželet, aby viděli svého jediného vnuka, jak se žení. Poslal jsem zprávu Anetě, zasmáli jsme se tomu a dál to neřešili.
Svatba byla úžasná. Počasí vyšlo, všichni se bavili a fotografka cvakala jeden snímek za druhým. Během večera se samozřejmě první fotky objevily na Facebooku. A tehdy to uviděla moje matka.
Seděl jsem zrovna u stolu s Anety rodiči a pár kamarády, když mi zabzučel telefon. Otevřel jsem zprávu a ejhle… matka! „Jak jsi mohl!“ stálo tam. „Jak jsi mi to mohl udělat? Ty jsi mě na těch fotkách nahradil! Místo mě je tam tchyně a tátova Jarka! Tváří se, jako by to byly tvoje matky! Jak jsi mohl!“ Jen jsem odepsal: „Nikoho jsem nenahradil. Ty jsi nepřijela, to není můj problém.“
A tím se rozpoutalo peklo. Telefon mi začal zvonit jako o život. Nechal jsem to být, ale okamžitě mi začaly chodit hlasové zprávy. Ubrečené, uřvané, hysterické. Střídavě ječela a vzlykala do telefonu, jak to, že šla do kostela, přece neznamená, že na svatbu nechtěla jít. Její logika mě vždycky fascinovala.
Bylo mi jasné, že se zase snaží o nějakou manipulativní hru, tak jsem si ji prostě ztišil a nechal ji v tom vykoupat. Jenže ona se nevzdala. Začala spamovat matku Anety opileckými a zmatenými nesmysly, dokud si ji Anetina máma s klidem neblokla.
O pár dní později volala znovu. Tentokrát plačtivě a s lítostí v hlase. Škemrala, ať jí odpustím, že „ona jen chce, aby ji její chlapeček miloval“. Pohár mé trpělivosti přetekl. S klidem jsem jí řekl: „Mami, nebudeme se o tom bavit. Nevolej mi, pokud se nestane něco opravdu, ale opravdu akutního.“ A zavěsil jsem.
Pokusil se vás někdy člen rodiny podobně citově vydírat? Jak jste se s tím vypořádali? Napište mi své zkušenosti na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy sdílení pomůže víc, než si myslíme.
