Článek
Ta věta byla univerzální lék na všechny mé dětské bolístky. Rozbil jsem si koleno na hřišti a z očí se mi řinuly slzy? „To nic není, jen na tebe něco leze.“ Dostal jsem pětku z matematiky a svět se mi hroutil? „Klid, lehni si, asi na tebe něco leze.“ Můj nejlepší kamarád se se mnou přestal bavit a já cítil tu první, ostrou bolest zrady? Hádáte správně. Na tebe něco leze.
A já tomu věřil. Dětská mysl je tak důvěřivá. Rodiče jsou pro vás bohové, jejich slova jsou svatá a nezpochybnitelná. Takže mé emoce nebyly skutečné. Byly to jen příznaky blížící se chřipky nebo angíny. Můj smutek byl jen předzvěstí horečky, můj vztek jen symptomem ucpaného nosu.
Chtěl jsem obejmout, protože mi bylo líto, že mi umřel křeček? Chyba. Ve skutečnosti jsem byl jen unavený a měl si jít lehnout. Potřeboval jsem utěšit, protože se mi smáli ve škole? Nesmysl. Potřeboval jsem čaj s medem a paralen, abych to vyležel.
Tenhle bizarní program mi v hlavě běžel desítky let. A já si ničeho nevšiml. Až donedávna. Seděl jsem se svou přítelkyní Evou a hádali jsme se. Řekla něco, co mě ranilo, a já cítil ten známý tlak v hrudi a knedlík v krku. Chtělo se mi brečet, ale nešlo to. Místo toho jsem se zmohl jen na větu: „Nějak mi není dobře, asi na mě něco leze.“
V tu chvíli se Eva zarazila a podívala se na mě. „Ty to říkáš pokaždé, když jsi naštvaný nebo smutný. Uvědomuješ si to?“ A mně to v tu chvíli došlo. Prásk. Jako blesk z čistého nebe. Všechny ty roky, všechny ty situace, všechny ty potlačené slzy se přede mnou najednou rozprostřely jako absurdní, tragikomické divadlo.
Najednou vidím toho malého kluka, který se naučil, že jeho srdce je lhář. Že jeho pocity jsou falešné. Že touha po pochopení a objetí je jen příznak nemoci, kterou je třeba v tichosti přechodit.
Ten vztek, který mě zaplavil, byl ohromující. Vztek na rodiče za tu neuvěřitelnou, línou a krutou manipulaci. A zároveň obrovská lítost vůči tomu malému Petrovi, kterého naučili, že projevit emoce znamená být slabý a nemocný. Že se za slzy má stydět.
Teď, ve čtyřiatřiceti letech, se učím znovu plakat. Učím se, že smutek není viróza a že zklamání se neléčí čajem s citronem. Je to zatraceně těžké. Moje tělo stále reaguje podle starého programu. Ale už vím, že nejsem nemocný. Jsem jenom člověk. A tenhle boj za své vlastní pocity hodlám konečně vyhrát.
Měli i ve vaší rodině nějakou „hlášku“, která vám pokřivila pohled na svět nebo na sebe samé? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy zjištění, že v tom nejste sami, je prvním krokem k uzdravení.
