Článek
Moje sestra Lucka se měla vdávat letos v dubnu, ale kvůli pandemii se to samozřejmě zrušilo. Před pár týdny se na to se snoubenkou vykašlaly a rozhodly se pro malou, komorní svatbu na radnici jen s deseti lidmi. Věděli jsme, že naše matka Helena si něco neodpustí. Její historie mluví za vše.
Na moji maturitu dorazila o patnáct minut později. Na obě Lucčiny promoce nepřišla vůbec. Na tu moji jít odmítla, protože se jí nelíbil můj obor, a aby toho nebylo málo, schovala tehdy sedmnáctileté Lucce klíče od auta, aby nemohla jet ani ona. Sestra se ale nevzdala a několik hodin jela sama sockou přes půl republiky, jen aby mě podpořila. Na mou vlastní svatbu dorazila v půlce obřadu v teplákách, jen aby mohla udělat scénu, že jsme jí řekli špatný čas. A samozřejmě chtěla jako první chovat moje děti. Tak určitě.
Vzhledem k tomu, že se předtím o Lucčině vztahu vyjadřovala dost nevybíravě a homofobně, tušili jsme problém. Našeho otce neznáme a kvůli omezením neměla Lucka klasické družičky, takže jsem byl svědek, bratr i otec nevěsty v jednom. A jedním z mých hlavních úkolů bylo udržet naši matku na uzdě.
Noc před svatbou spala moje žena Eva i s dětmi u matky, zatímco já jsem byl u sestry. Plán byl, že Eva ráno naloží děti i Helenu, která neřídí, a přiveze je na místo. Ráno mi od Evy přišla fotka. Helena na ní stála v bílých šatech. Ne v nějakých krémových nebo béžových. V sněhobílých šatech, které byly střihem nebezpečně podobné těm svatebním. Eva jí prý navrhla, ať si vezme něco jiného, ale matka tvrdila, že je to „jediná hezká věc, co vlastní“. A pro jistotu si zamkla dveře do ložnice, aby jí Eva nemohla najít náhradní outfit.
Okamžitě jsem Evě volal. Řekl jsem jí, ať matce oznámí změnu plánu: vyzvedneme ji já s Luckou v tom hezčím autě, kterým jedeme na obřad, aby mohla mít „velkolepý příjezd“ společně s nevěstou. Helena, která miluje být středem pozornosti, byla samozřejmě nadšená. Neviděla tedy žádný problém v tom, když Eva s dětmi odjela v původně domluvený čas sama. Jak už napovídá titulek, my jsme pro ni s Luckou nikdy nepřijeli.
Na cestě na radnici jsem sestře řekl, co se děje. Nebyla ani v nejmenším šokovaná. Jen navrhla, abychom jí zkusili zavolat těsně před začátkem obřadu. Kdyby to zvedla a uznala svou chybu, sjel bych pro ni. Telefon ale nezvedla a ani se nepokusila zavolat nikomu z nás. Tak jsme se na to vykašlali a prostě si to užili.
Svatba byla nádherná, klidná a plná smíchu. Přesně taková, jakou si Lucka zasloužila. Matka je samozřejmě nepříčetná vzteky a bombarduje mě zprávami o tom, jak jsme krutí. Ale víte co? Někdy je potřeba být trochu krutý, abyste ochránili ty, které milujete. Nenechte si od nikoho zničit svůj svatební den. Nikdy.
Museli jste i vy někdy sáhnout ke lsti, abyste ochránili důležitý den před někým, kdo ho chtěl zničit? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je nejlepší obranou dobře naplánovaný útok.
