Článek
S manželkou Alenou bydlíme už dva roky v klidné čtvrti v satelitním městečku za Prahou. Je to přesně ten typ místa, kde se sousedé zdraví přes plot, děti si hrají na ulici a život plyne příjemně pomalým tempem. Vždy jsme si zakládali na dobrých sousedských vztazích, a tak když se loni v dubnu do vedlejšího domu nastěhoval nový pár, snažili jsme se být co nejvstřícnější. Byli to manželé v našem věku, bez dětí, a paní Drábková, jak jsme brzy zjistili, pracovala z domova.
Zpočátku se zdálo vše v pořádku. Vyměňovali jsme si zdvořilostní úsměvy a občas prohodili pár slov o počasí. Všiml jsem si však, že paní Drábková tráví hodně času pozorováním dění v naší ulici ze svého okna v pracovně. Nepřikládal jsem tomu velkou váhu, říkal jsem si, že je to možná jen její způsob, jak si zpestřit stereotypní pracovní den. Netušil jsem, že se její pozorovací talent brzy stane zdrojem neuvěřitelného nedorozumění, které nám pořádně zkomplikuje život.
Na poslední týden v červnu jsme se s Alenou nesmírně těšili. Měl k nám na několik dní přijet na návštěvu můj bratr Pavel se svou ženou. Jsme jednovaječná dvojčata a jsme si podobní jako vejce vejci. Jelikož bydlí na druhém konci republiky, nevidíme se tak často, jak bychom si přáli, a každá jeho návštěva je pro nás malým svátkem. Plánovali jsme grilování, výlety a dlouhé večery plné vzpomínání.
Bratr se ženou dorazili uprostřed týdne, krátce po poledni. Já i Alena jsme byli samozřejmě v práci. Díky chytrému zámku u dveří to ale nebyl žádný problém. Jednoduše jsem jim na dálku poskytl přístupový kód. Z letiště přijeli taxíkem, takže auto bylo pro sousedy neznámé. Nechali si u nás kufry a hned se vydali za námi do centra Prahy, kde jsme se po práci sešli na společnou večeři. Všechno probíhalo perfektně.
Z pohledu naší nové sousedky však musela celá situace vypadat naprosto odlišně. Jak nám později popsala, seděla u okna a viděla, jak k našemu domu přijíždí cizí auto. Z něj jsem vystoupil „já“ a po mém boku byla žena, která rozhodně nebyla moje manželka Alena. Viděla, jak jsme společně a naprosto suverénně vešli do našeho domu. V její hlavě se okamžitě zrodil scénář plný intrik a manželské zrady.
Jelikož jsme se z večeře vraceli všichni čtyři až pozdě v noci, paní Drábková náš společný příchod neviděla. Její podezření tak mělo celou noc na to, aby rostlo a sílilo. Byla zřejmě přesvědčená, že se stala svědkem do očí bijící nevěry a že je její morální povinností s tím něco udělat. A rozhodla se jednat hned následující ráno.
Když se Alena chystala odjet do práce, naše sousedka ji odchytila u branky. Její tvář byla maskou předstírané starosti a účasti. „Dobrý den, paní Aleno,“ začala tichým, spikleneckým hlasem. „Nezlobte se, že vás obtěžuji, ale musím se vás na něco zeptat. Všimla jste si v poslední době na Petrovi něčeho… zvláštního?“ Alena na ni jen zmateně hleděla a nechápala, kam tím míří.
Sousedka se naklonila blíž a s dramatickým výrazem pokračovala: „Víte, já jen… včera odpoledne jsem ho viděla. Přijel v úplně jiném autě a přivedl si k vám domů nějakou cizí ženu. Byli tu sami celé odpoledne.“ V tu chvíli se Aleně všechno spojilo. Místo šoku nebo hněvu se jí však na tváři objevil pobavený úsměv.
„Ale paní Drábková,“ odpověděla klidně. „To nebyl můj muž. To byl jeho bratr Pavel. Jsou totiž jednovaječná dvojčata a přijeli k nám na návštěvu.“ Sousedka zalapala po dechu. Její sebejistý výraz se okamžitě změnil v masku naprostého zděšení a trapnosti. Tváře jí zrudly a bylo vidět, jak by se nejraději propadla do země.
Aby Alena dodala svým slovům váhu a situaci definitivně uzavřela, vytáhla z kabelky telefon a ukázala jí fotku z naší včerejší večeře. Na snímku jsme se usmívali všichni čtyři – dvě naprosto stejné tváře vedle svých manželek. Důkaz byl nezpochybnitelný. Sousedka jen vykoktala omluvu a rychle zmizela za svými dveřmi. Když mi to Alena večer vyprávěla, oba jsme se tomu od srdce zasmáli. Považovali jsme to za vtipnou historku a uzavřenou záležitost.
Omyl. O několik dní později mi přišla zpráva od jiného souseda, se kterým se bavíme o něco víc. „Čau Petře, hele, všechno v pohodě doma? Děje se něco?“ nechápal jsem. A on mi vysvětlil, že se po ulici nese „zaručená zpráva“ od paní Drábkové, že to u nás doma neklape a že si vodím domů milenky. Smích nás okamžitě přešel.
Došlo nám, že naše nová sousedka, ve své horlivosti odhalit skandál, nečekala na rozhovor s Alenou a svou „zaručenou“ informaci stihla ještě předtím rozšířit mezi další sousedy. A i když se dozvěděla pravdu, zřejmě už neměla sílu ani chuť obcházet ty samé lidi a uvádět věci na pravou míru. Pomluva už byla na světě a žila si vlastním životem.
Byli jsme z toho neskutečně otrávení. Co teď? Máme obcházet sousedy a každému zvlášť vysvětlovat, že mám bratra dvojče? To nám přišlo nedůstojné a vyčerpávající. Zkusili jsme tedy jinou taktiku. Několikrát jsme se schválně procházeli po ulici i s bratrem a jeho ženou v naději, že nás co nejvíce lidí uvidí pohromadě. Ale to je samozřejmě nejisté, nemůžete spoléhat na to, že všichni zrovna koukají z okna.
Celá tato zkušenost v nás zanechala nepříjemnou pachuť. Je neuvěřitelné, jak rychle se může rozšířit lež, zvláště když je mnohem zajímavější než obyčejná pravda. A je smutné, že někdo má potřebu okamžitě sdílet negativní informace o druhých, aniž by se obtěžoval ověřit si fakta. Nyní nám nezbývá než doufat, že se pravda časem ukáže sama a že si sousedé udělají o paní Drábkové svůj vlastní obrázek.
