Článek
V naší firmě platí jednoduché pravidlo: kdo dřív přijde, ten dřív mele. Zvlášť pokud jde o plánování dovolené. A já jsem si ten nejlepší termín – poslední týden v srpnu – zamluvil už v lednu. Celý rok se dřu v práci a na ten jeden jediný týden, kdy konečně vypnu a nebudu muset nic dělat, se těším jako malé dítě. Nikdy by mě nenapadlo, že se můj kolega Karel pokusí mi ten můj těžce vydřený a dlouho plánovaný klid prostě sebrat.
S Karlem nejsme žádní velcí kamarádi. Jsme prostě kolegové. Pozdravíme se, prohodíme pár slov u kafe, ale to je všechno. Nikdy jsme spolu nebyli na pivu, neznám ani jeho rodinu. Proto mě tak šokovalo, když za mnou minulý týden přišel s prosbou, která mi naprosto vyrazila dech.
Přišoural se k mému stolu s takovým tím provinilým, ale zároveň i trochu náročným výrazem. „Hele, Petře,“ začal. „Mám na tebe takovou velkou prosbu. Viděl jsem v plánu dovolených, že máš volno ten poslední týden v srpnu.“ Přikývl jsem. „No, a nevadilo by ti, kdybys to zrušil, abych si tu dovolenou mohl vzít já?“
Zůstal jsem na něj jen zírat a čekal jsem, kde je ten vtip. Myslel jsem, že si dělá legraci. Ale on se tvářil naprosto vážně. Začal jsem se smát. „Počkej, ty to myslíš vážně?“ zeptal jsem se nevěřícně. „Ty chceš, abych si já zrušil svou dovolenou, na kterou se těším celý rok, kvůli tvé dovolené?“
Jeho výraz ztvrdl. Bylo vidět, že se ho můj smích dotkl. „No, moje přítelkyně nám totiž zrovna na ten týden zarezervovala luxusní zájezd k moři,“ vysvětloval, jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě. „A já už nemám žádné dny dovolené. Takže tohle je jediná možnost.“
Jeho drzost byla neuvěřitelná. Takže jeho přítelkyně mu zarezervuje dovolenou, aniž by se podívala, jestli má vůbec volno. A já mám teď za jejich chybu a špatné plánování platit tím, že přijdu o svůj vlastní, zasloužený odpočinek? To snad nemůže myslet vážně.
„To mě mrzí, Karle,“ řekl jsem a snažil jsem se být slušný, „ale odpověď je ne.“ A pak přišla ta nejlepší část. Místo aby se omluvil za svou troufalost, naštval se.
„Ty bláho, fakt?“ odsekl. „To je od tebe docela bezcitné.“
V tu chvíli jsem vybuchl smíchy. „Bezcitné?“ opakoval jsem. „Bezcitné je, že po mně chceš, abych se vzdal svého jediného volného týdne v létě, jen abys ty mohl jet na dovolenou, kterou sis neuměl naplánovat. Já se na tu svou dovolenou taky těším. Pracuju na ni celý rok.“
Ale on si jel svou. „Ale vždyť ty nikam nejedeš, budeš jenom doma,“ argumentoval. „Já mám zaplacenou plavbu lodí!“ Jeho pocit, že jeho dovolená je automaticky důležitější a hodnotnější než ta moje, byl neuvěřitelný.
Řekl jsem mu, že je mi úplně jedno, jestli jede na plavbu lodí nebo na Měsíc. Že moje dovolená je prostě moje a že mu ji nedám. Uraženě si odfrkl a beze slova odkráčel.
Od toho dne je v práci dusno. Karel se se mnou nebaví a hází na mě naštvané pohledy. Zřejmě o tom řekl i ostatním kolegům, protože někteří z nich se na mě taky dívají divně. Zřejmě jim vyprávěl srdceryvnou historku o tom, jaký jsem bezcitný sobec, který mu zkazil dovolenou snů.
Ale já si z toho nic nedělám. Nemám jediný pocit viny. Pracuji tvrdě a svou dovolenou si zasloužím. On si může jet na svou plavbu, až si na ni vydělá a našetří si na ni své vlastní dny volna. A já? Já se budu těšit na ten svůj poslední týden v srpnu. A budu si ho užívat o to víc s vědomím, že jsem se nenechal zmanipulovat a zastrašit.
