Článek
Moje žena, matka mé dcery, od nás utekla, když bylo naší holčičce sedm let. Vrátila se, když jí bylo patnáct, a tvrdila, že chce obnovit jejich vztah. Celých těch osm let mezi tím jsem byl pro svou dceru jediným rodičem. Pracoval jsem ve třech zaměstnáních, abychom měli co jíst a aby mohla chodit na kroužky. Dřel jsem do úmoru, abych jí nahradil matku i otce a aby jí nic nechybělo.
Když se její matka vrátila, povzbudil jsem dceru, aby jí dala šanci. Zjevně se velmi sblížila i se svým novým otčímem. Prý je to opravdu skvělý chlap, mají rádi podobné věci jako hokej a on hraje na kytaru, stejně jako moje dcera. Zpočátku jsem si myslel, že je skvělé, že si rozumí s otčímem i s matkou. Mýlil jsem se.
Dcera se bude vdávat za svého snoubence, se kterým chodí čtyři roky. Přispěl jsem na svatbu, stejně jako její matka, částkou přesahující půl milionu korun. Den se rychle blíží a ona mi řekla, že si vybrala svého otčíma, aby ji vedl k oltáři, protože si za posledních jedenáct let vybudovali opravdu silné pouto.
V tu chvíli jsem nic neřekl. Jen jsem přikývl. Ale už jsem se rozhodl, že na tu svatbu nepůjdu. Nenechám se takhle ponížit. Pokud chce být šťastnou rodinou se svou matkou, která ji na osm let opustila, ať si je. Ale beze mě.
Nebyl to ani jeden z nich, kdo chodil na všechny její hokejové zápasy, stál u ledové plochy a křičel hrdostí, i když padal únavou.
Nebyli to oni, kdo platil za její doučování před zkouškami, abych se ujistil, že bude mít tu nejlepší budoucnost.
Nebyli to oni, kdo procházel finančním peklem tří zaměstnání až do jejích sedmnácti let, aby nás oba uživil.
A nebyli to oni, kdo tu byl, když prožívala své první lásky, první zklamání, první úspěchy. Byl jsem to já.
Neřeknu jí, že nepřijdu. Prostě se tam neukážu.
Možná si někteří řeknou, že jsem malicherný. Že bych měl mít radost z jejího štěstí, bez ohledu na to, kdo ji vede k oltáři. Ale tohle není o malichernosti. Je to o úctě. O uznání všech těch let obětí.
Moje dcera si vybrala muže ženy, která ji opustila. Vybrala si novou, kompletní rodinu a já jsem v ní zjevně jen sponzor, který má zaplatit a pak tiše zmizet do pozadí.
Cítím se, jako by mi vyrvala srdce z těla. Všechny ty roky dřiny, všechny ty probdělé noci plné starostí… všechno to bylo zjevně zbytečné.
Vychoval jsem ji, jak nejlépe jsem uměl. Miluji ji nade vše. Ale na její svatbě, v den, který měl být i mým vítězstvím, se dívat na to, jak ji k oltáři vede cizí muž? To nedokážu.
Promiň, holčičko. Ale tohle je jedna věc, kterou pro tebe tvůj táta neudělá.
Možná jsem ten nejhorší člověk na světě, ale ta bolest a pocit zrady jsou příliš velké.
