Článek
Moje žena Markéta a já jsme v mnoha ohledech dokonalý pár. Doplňujeme se, milujeme se a po dvaceti letech manželství jsme stále nejlepší přátelé. Ale je tu jedna oblast, kde jsme jako oheň a voda, a tou je cestování. Já jsem plánovač. Mám rád itineráře, časové rezervy a klid, který plyne z dobré organizace. Markéta je pravý opak, žije v jakémsi bezčasém světě, kde platí heslo „nějak to dopadne“. A to je recept na katastrofu, zvláště při cestování letadlem.
Loni jsme letěli navštívit naši dceru Janu na univerzitu na víkend pro rodiče. Náš let byl v deset dopoledne. Řekl jsem Markétě, že musíme být na letišti nejpozději v půl deváté. Vstal jsem v šest, abych všechno připravil. Markétu jsem z postele dostal až v půl osmé, po pátém pokusu. Pak si chtěla v klidu udělat kávu, osprchovat se a nasnídat. Z domu jsme odjeli v devět. Na letišti bylo samozřejmě plno a my jsme kvůli dlouhé bezpečnostní kontrole náš let zmeškali. Stálo nás to spoustu peněz za nové letenky a hlavně jsme přišli o drahocenný čas s naší dcerou.
A teď se dostáváme k současnosti. Letěli jsme Janě pomoci s přestěhováním do jejího prvního bytu. Tentokrát jsem byl neústupný. Po loňské zkušenosti jsem trval na tom, abychom na letišti byli s obrovským předstihem. Podařilo se. Dorazili jsme včas a Markéta byla naštvaná. Neustále si stěžovala, že teď musíme zbytečně čtyřicet pět minut čekat, než začne nástup do letadla.
První, kratší let do přestupního města proběhl v pořádku. Přistáli jsme na mnohem větším letišti a měli jsme jen asi hodinu na přestup. Vystoupili jsme z letadla v 9:15 a náš další let začínal nástup v 9:40. Museli jsme jet několika vláčky, abychom se dostali z našeho příletového terminálu na ten odletový. Doběhli jsme k naší bráně a měli jsme asi patnáct minut, než měl začít nástup. Cítil jsem úlevu.
V tu chvíli se na mě Markéta podívala. „Chci si dát kávu,“ oznámila. Vedle naší brány byl malý stánek, který prodával jídlo a kávu. Zeptal jsem se, jestli jí tam mám skočit. „Ne, chci Starbucks,“ řekla. Starbucks byl ale o terminál dál, znamenalo to jet vláčkem a pak ještě kus cesty pěšky. Řekl jsem jí, že to nemůžeme stihnout, že nemáme dostatek času.
Ona se jen usmála tím svým bezstarostným úsměvem. „Neboj se, stihnu to. Jestli se mnou nechceš jít, půjdu sama.“ Snažil jsem se ji odradit, připomněl jsem jí loňský rok, zklamání naší dcery. Ale byla odhodlaná. Rychlým tempem se vydala pryč a přes rameno na mě zavolala, že se včas vrátí.
Uplynulo patnáct minut a ona nikde. Začali volat nástupní skupiny. Volal jsem Markétě v naději, že je poblíž, ale nezvedala to. Zavolali pár skupin, pak zavolali tu naši. V panice jsem jí volal znovu, třikrát. Konečně, při posledním hovoru to zvedla. Řekla, že je na cestě, že byla dlouhá fronta a musela chvíli čekat. Řekl jsem jí, že už skoro končí nástup a že si musí pospíšit.
Čekal jsem u brány, ale letuška mi řekla, že za dvě minuty musí bránu zavřít. Čekal jsem a čekal, ale neobjevila se. Letuška se mě zeptala, jestli chci nastoupit, jinak bránu zavírá. Zkoušel jsem ji přemluvit, aby počkala pár minut, ale trvala na tom, že nemůže.
A tak jsem nastoupil do letadla. Sám.
O pár minut později, když už letadlo couvalo od brány, mi zavolala Markéta. Byla u brány a křičela, že ji letuška nechce pustit dovnitř. Řekla mi, že jim mám říct, ať mě pustí z letadla, abych byl s ní.
„Ne,“ odpověděl jsem klidně, i když se ve mně všechno vařilo. „Není fér to Janě udělat znovu. Říkal jsem ti, že nemáme čas, ale ty jsi se rozhodla jít stejně. Kup si novou letenku na další let, uvidím se s tebou, až přiletíš.“ A zavěsil jsem.
Dorazila o několik hodin později a chovala se, jako by se nic nestalo. O celé situaci se ani slovem nezmínila. Myslel jsem si, že si možná uvědomila, že to byla její chyba, a chtěla to nechat být. Ta její lhostejnost a neschopnost sebereflexe mě ale děsí víc než jakákoli hádka.
