Článek
V naší obci máme skvěle fungující sběrný dvůr. Kromě běžného třídění odpadu zde mají i speciální místo pro nebezpečné látky, jako jsou staré barvy, chemikálie a čisticí prostředky. A co je na tom nejlepší, zaměstnanci jsou natolik laskaví, že věci, které jsou stále použitelné nebo dokonce úplně nové a neotevřené, dávají stranou na poličku s nápisem „K dalšímu využití“. Je to skvělý způsob, jak ušetřit a zabránit plýtvání. Často tam nosím věci a občas si i něco odnesu.
Dnes jsem tam přijel, abych odevzdal nějaké staré baterie a prošlé čisticí prostředky. Zrovna když jsem mluvil s jedním ze zaměstnanců, přijel starší muž ve svém, jak jsem později pochopil, velmi opečovávaném patnáctiletém Hyundaji. S otevřeným kufrem auta zamířil rovnou k poličkám s věcmi zdarma a začal si „nakupovat“. S pocitem nároku si do náruče skládal jeden přípravek za druhým.
Já jsem mezitím vešel dovnitř do malé kanceláře, abych odevzdal baterie. V tu chvíli tam za mnou vtrhl i ten muž. Přerušil mě uprostřed věty a celou svou hromadu lahví a sprejů, kterých mohlo být dobrých dvanáct, vyskládal na pult určený pro příjem nebezpečného odpadu. Jeho náruč byla plná věcí v hodnotě možná i dvou tisíc korun, které právě dostal úplně zadarmo.
Pak se otočil na zaměstnance a bez pozdravu či poděkování se dožadoval: „Potřebuji nějakou tašku nebo krabici, abych si do toho mohl dát tyhle věci. Nechci si zašpinit svůj cenný veteránský Hyundai.“ Ten tón, jakým to řekl, byl plný arogance a pocitu, že je to jeho svaté právo.
Zaměstnanec se na něj klidně podíval a odpověděl: „Promiňte, pane, ale žádné tašky ani krabice pro odvoz věcí neposkytujeme. Tohle je sběrný dvůr, ne supermarket.“ Muž se na něj zamračil a začal se sám rozhlížet po kanceláři, zjevně hledal nějakou krabici, kterou by mohl použít. Jeho pohled padl na prázdné přepravky, které zaměstnanci používají pro interní účely.
„Vezmu si jednu z těchhle,“ oznámil a ukázal na ně. Zaměstnanec znovu zakroutil hlavou. „Ne, pane, ty jsou pro náš provoz. Nemůžete si je vzít.“
Muž se rozzuřil. S frustrovaným odfrknutím nechal celou tu hromadu cenných čisticích prostředků ležet na pultu. Vůbec se neobtěžoval je vrátit na poličku, odkud si je vzal. Prostě je tam nechal jako hromadu odpadu.
Cestou ven si ještě hlasitě pro sebe, ale tak, abychom to oba slyšeli, zamumlal: „Příšerné služby tady máte. Člověk aby se všeho doprošoval.“
Když za sebou práskl dveřmi, podívali jsme se se zaměstnancem na sebe v tichém úžasu. Očekávali jsme, že se možná vrátí, ale on jen nasedl do svého auta a odjel. Zanechal za sebou poklad v hodnotě několika tisíc, jen proto, že nedostal krabici zdarma.
Zaměstnanec se na mě podíval, pokrčil rameny a s unaveným, ale pobaveným úsměvem pronesl větu, na kterou nikdy nezapomenu.
„Víte, na některých lidech je hned vidět, že v životě nedostali facku,“ řekl s povzdechem. „To by jim srovnalo ten jejich postoj hodně rychle.“
Oba jsme se tomu od srdce zasmáli. Byl to dokonalý komentář k absurdní situaci.
Když jsem odjížděl, přemýšlel jsem o tom, co se právě stalo. O té neuvěřitelné drzosti a pocitu nároku.
A také o tiché moudrosti lidí, kteří musí každý den čelit těm nejhorším stránkám lidské povahy.
A musel jsem mu dát za pravdu. Některým lidem by trocha reality opravdu neuškodila.
