Článek
Moji sousedé byli úžasní lidé. Když se před pár zimami museli narychlo odstěhovat, ještě než stihli prodat svůj dům, bylo mi to moc líto. Poprosili mě, jestli bych jim občas nezašla do prázdného domu rozsvítit světla nebo odházet sníh z chodníku, aby to nevypadalo, že je dům opuštěný. Samozřejmě jsem souhlasila. Byli to skvělí sousedé a já jsem jim ráda pomohla. Netušila jsem, že se z mé dobré vůle stane pro jejich realitní makléřku samozřejmost, kterou bude drze vyžadovat.
Musím vám popsat svou situaci v té době. Měla jsem doma batole, roční miminko a byla jsem v sedmém měsíci těhotenství s třetím. Můj manžel navíc pracoval na montážích a zhruba dva týdny v měsíci byl pryč. Byla jsem na všechno sama a měla jsem co dělat, abych vůbec zvládla péči o děti a naši vlastní domácnost. Ale slib je slib.
Po pár dnech se u mě zastavila realitní makléřka mých sousedů, paní Romana. Představila se a poděkovala mi za pomoc. Vypadala mile. Zřejmě si od sousedů vzala i mé telefonní číslo, protože mi brzy začaly chodit zprávy. Zpočátku to byly jen drobné prosby. „Paní Petro, mohla byste dnes večer rozsvítit v obýváku?“
Jednou mě poprosila, jestli bych před prohlídkou nemohla v domě trochu utřít prach. I když se mi nechtělo, udělala jsem to. Později mi od ní přišla zpráva, že je „zklamaná“, jak moc prachu tam bylo. Ignorovala jsem to. Nejsem přece její uklízečka. Ale její požadavky se stupňovaly.
Brzy se z „proseb“ staly každodenní příkazy. Chtěla, abych před každou prohlídkou dům připravila – vyvětrala, rozsvítila určitá světla, zatáhla závěsy. Přestala jsem na její zprávy reagovat. Měla jsem dost svých starostí. Ale vrchol všeho přišel, když napadl sníh.
Byla to sněhová kalamita. Během jediné noci napadlo snad půl metru těžkého, mokrého sněhu. Takového toho, kterému se říká „na infarkt“. V osm večer mi od paní Romany přišla zpráva. „Zítra ráno mám prohlídku. Potřebuji, aby byla příjezdová cesta odklizená.“
Zůstala jsem na tu zprávu jen zírat. Ta její drzost byla neuvěřitelná. „Zbláznila jste se?“ odepsala jsem jí. „Jsem v sedmém měsíci rizikového těhotenství. Rozhodně se nechystám odhazovat půl metru sněhu.“ Její odpověď přišla okamžitě. „A nemohl by to udělat váš manžel?“ Napsala jsem jí, že je mimo město. „No, tak to budete muset nějak zařídit,“ odepsala. Poslala jsem jí jen pár vysmátých smajlíků a dál jsem to neřešila.
Druhý den ráno mě ale probudilo zběsilé bušení na dveře. Nebylo to klepání. Bylo to bušení pěstí, jako by u nás zasahovala policie. V pyžamu, s miminkem na ruce, které jsem se snažila nakojit, a s těhotenským břichem jsem šla otevřít. Za dveřmi stála paní Romana, rudá vzteky.
„Myslela jsem, že jsem vám řekla, že ta příjezdová cesta musí být odklizená!“ ječela na mě. „Za půl hodiny mi sem přijdou lidi!“ Zůstala jsem na ni jen zírat. Na mě, těhotnou ženu s miminkem v náručí, křičí cizí ženská, protože jsem jí zadarmo neodházela sníh.
V tu chvíli se ve mně všechno zlomilo. „Ztraťte moje číslo,“ řekla jsem jí ledovým hlasem a zabouchla jsem jí dveře před nosem. Okamžitě jsem zavolala svým bývalým sousedům a řekla jim, co si jejich „mazlíček“ dovoluje. Byli zděšení a slíbili, že si s ní okamžitě promluví.
A zřejmě to udělali, protože od té doby jsem od paní Romany neslyšela ani slovo. Ale ten nejlepší pohled se mi naskytl asi o půl hodiny později. Z okna jsem viděla, jak se paní makléřka ve svých elegantních kozačkách na podpatku brodí tím půlmetrovým sněhem ke dveřím a snaží se před svými klienty vypadat důstojně. A já jsem si jen v klidu dopila svou ranní kávu.
