Článek
Můj muž Mirek má s jeho macechou Jarmilou otřesnou historii. Jeho otec byl skvělý chlap, ale bohužel už není mezi námi. Jarmila je kapitola sama pro sebe a v jejich minulosti je několik dalších podivných příběhů se psy, ale tohle je jediný, kterého jsem byla přímou součástí.
Jednou jsme si z útulku adoptovali bígla Winstona. Bylo mu už přes dvanáct let, jeho majitel zemřel a on byl tak sladký a smutný, že jsme si ho prostě museli vzít domů. Byl s námi asi rok, měl pár zdravotních problémů, ale nic vážného. Jednou jsme jeli na víkend pryč a poprosili jsme tchána s Jarmilou, aby nám Winstona pohlídali. Když jsme se vrátili, tchán nám ho nechtěl vrátit, protože si ho za ty tři dny zamiloval.
Měli tehdy malou fenku ovčáka Mínu. Nikdy si na ni nestěžovali, ale jakmile jsme si přijeli pro Winstona, Jarmila spustila obrovskou scénu o tom, jak jim Mína ryje díry na zahradě (která nebyla žádný anglický park, ale budiž). Po týdnu, kdy tchán neustále přemlouval Mirka, jsme se rozhodli jim Winstona přenechat výměnou za Mínu. Říkala jsem si, že Winston bude mít jako senior klidnější prostředí, a nechtěla jsem, aby Mína skončila v útulku, což jsem tušila, že by se stalo.
Měli Winstona asi rok, když Mirek a jeho táta jeli spolu na výlet. Pár dní po jejich odjezdu mi Jarmila celá ubrečená volala. Prý měl Winston záchvat, vzala ho na veterinu a veterinář ho musel utratit. Byla jsem v šoku. U nás měl jeden velmi mírný záchvat a věděla jsem, že u nich jich měl pár dalších, ale říkali, že je na lécích.
Když jsme dovolaly, nemohla jsem se zbavit pocitu, že na jejím příběhu něco nesedí. Přidala totiž detail, že si veterinář z lítosti nic nevzal. Přišlo mi to jako zvláštní, zbytečná informace. Rozhodla jsem se zavolat jejich stálému veterináři. Řekli mi, že Winstona neviděli a nevědí, o čem mluvím. Zkusila jsem tedy jinou veterinu v okolí, ale musela jsem nechat vzkaz. To bylo v pátek odpoledne.
Veterinář měl přes víkend zavřeno a kluci se vrátili v neděli. Prošli jsme si s Mirkem ten příběh a oba jsme našli věci, které nám neseděly. Mirek se zeptal táty, na kterou veterinu ho Jarmila vzala. Řekl, že na tu první, kam jsem volala.
V pondělí ráno mi zavolali z té druhé veterinární ordinace. Zeptala jsem se, jestli jim někdo přivezl bígla se záchvatem. Po chvilce ticha mi žena na druhé straně řekla, že nějaká paní v županu a v papučích (bezpochyby Jarmila) přivezla bígla s tím, že ho srazila autem a neví, komu patří. A že ho předali městskému útulku.
Útulek byl v pondělí zavřený. Musela jsem čekat až do úterý. Byla jsem tam hned, jak odemkli. Když jsem vešla mezi kotce, uslyšela jsem jeho typické vytí a rozbrečela jsem se. Nemohla jsem uvěřit, že po všem, čím si prošel, musel strávit čtyři dny v útulku, znovu opuštěný. Vydání mě stálo přes čtyři tisíce korun, které jsme neměli nazbyt, ale v žádném případě jsem ho tam nehodlala nechat.
Když jsem s ním přijela domů, Mirek nevěřil vlastním očím. Vzali jsme ho a jeli rovnou za Jarmilou. Zatloukala a mlela si svou. Prý měl záchvat, veterinář jí řekl, že ho utratí, a on jí musel lhát. Věděli jsme, že se pravdy nedomůžeme, tak jsme s Winstonem odešli a na rok s ní přerušili veškerý kontakt. Mirek se dál stýkal se svým tátou, ale jí jsme už nikdy nevěřili. Skončili jsme tedy s oběma psy. A Winston byl naprosto v pořádku. Žil s námi ještě další dva šťastné roky, než dostal rakovinu a museli jsme ho nechat odejít. A Mína? Ta nám na zahradě nikdy nevyhrabala jedinou díru.
Stalo se vám, že někdo, komu jste věřili, zradil vaši důvěru tím nejhorším způsobem? Podělte se o svůj příběh na pribehy.kral@seznam.cz. Někdy je třeba sdílet i ty bolestné zkušenosti, aby ostatní viděli, čeho jsou lidé schopni.
