Článek
Neustále narážím na lidi, kteří zlehčují bolest, kterou si nesou z dětství. Říkají věty jako: „Ale vždyť mě naši nikdy nebili,“ nebo „Oproti jiným jsem se měl vlastně dobře.“ Chápu, proč to dělají. Ale trauma není soutěž. Bolest se nedá měřit na stupnici od jedné do deseti. A je na čase přestat předstírat, že jediná skutečná zranění jsou ta, která jsou vidět.
Nedávno jsem poslouchala podcast o psychologii, kde jeden z hostů vyprávěl příběh z dětství. Malá holčička upadla na ulici a ošklivě si rozbila koleno. Krvácelo to. Její matka ji chtěla vzít na pohotovost za rohem, aby jí ránu zašili. Jenže holčička dostala hysterický záchvat. Její máma totiž jako koníčka vyšívala a dítě si představilo, že jí doktor bude nohou projíždět obrovskou, děsivou vyšívací jehlou.
Matka nechápala, proč dcera tak vyvádí. Snažila se ji na pohotovost dovléct násilím, a když to nešlo, nakonec to vzdala a s ledovým klidem pronesla: „Byla jsi taková hezká holčička, a teď budeš mít navždy ošklivou jizvu.“ Lidé v podcastu se shodli, že to sice nebylo hezké, ale že se nejedná o týrání. A mně v tu chvíli málem explodovala hlava.
Ale vždyť to JE týrání! Je to znevažování, což je forma emočního týrání. Matka naprosto ignorovala pocity a strach svého dítěte. Pak přišlo fyzické násilí, když se ji snažila vléct proti její vůli. Následně emoční vydírání a ponižování, když jí v podstatě řekla, že už nebude hezká. A to všechno zastřešuje ten největší hřích: emoční zanedbávání. Matka se ani na vteřinu nepokusila zjistit, PROČ se její dcera tak bojí. Místo útěchy a bezpečí v ní vyvolala ještě větší hrůzu.
Ta holčička nebyla vyděšená z jehly. Byla k smrti vyděšená z toho, že její mámu, její jediný přístav bezpečí, absolutně nezajímá, jak se cítí. Byla sama, bez ochrany a bez podpory. A to je pro malé dítě, které je na rodičích existenčně závislé, definice traumatu.
Psycholog Pete Walker říká, že emoční zanedbávání je jádrem všech forem týrání. A má pravdu. Kdyby tyranovi záleželo na pocitech dítěte, nikdy by ho neuhodil. Kdyby mu na nich záleželo, nikdy by ho sexuálně nezneužil. Vždy je to o absenci empatie.
Problém je, že zanedbávání je tak běžné, že ho považujeme za normální. Generace našich rodičů a prarodičů vyrostly na heslech jako „pár facek ještě nikomu neublížilo“ nebo „děti mají být vidět, ale ne slyšet“. Tato kultura je tak hluboko v nás, že si ani neuvědomujeme její jedovatost. Týrání je běžné. Ano, tak moc je naše společnost pokřivená.
Je to podobné jako se systémovým rasismem, o kterém se dnes hodně mluví v zahraničí. Pro člověka z většinové, privilegované skupiny je těžké nebýt rasistou, protože celá kultura ho v tom nevědomky utvrzuje. A když ho na to někdo upozorní, brání se, protože se nechce vidět jako „ten špatný“. Stejně tak je pro rodiče těžké nebýt emočně zanedbávající, protože kultura jim říká, že je to normální. A nesnáší, když je někdo nazve tyrany, i když jejich chování přesně odpovídá definici.
Přestaňme věci zlehčovat a lakovat narůžovo. Nazývejme je pravými jmény. Pokud rodič ignoruje pocity svého dítěte, je to zanedbávání. Pokud ho ponižuje, je to týrání. I když to dělá neúmyslně. I když si myslí, že dělá to nejlepší. Zodpovědnost za to, abychom byli lepší, leží na nás a především na rodičích. Je to ta nejtěžší, ale i nejdůležitější práce na světě.
Zlehčujete i vy své vlastní bolestivé vzpomínky, protože nebyly „dostatečně zlé“? Váš příběh si zaslouží být slyšen. Napište mi na pribehy.kral@seznam.cz.
